Poslední adresa

Povedená kriminální story s tradičně dokonalým Venturou, jehož charismatickou zář příjemně tónuje přítomnost naivní postavičky Marlene Jobert v sexy kozačkách. Jejich vzájemný vztah se pak pohybuje ve francouzském erotickém oxymóronu tohoto období, platonické napětí jako hrom! Prudérní Francie pak eskaluje ve scénách z "pornokina", kde bych ony úchylky a obtěžování vážně nevymyslel. Baterkou posvítíš slečně do obličeje a už jsi v báni a ještě dostaneš přes držku. Být tohle lascivní Itálie, asi bychom se dočkali jiných rozměrů a úhlů pohledu. Ale to byl jen takový povzdech, ty Marleniny kozačky byly taky moc fajn. Vyšetřování se zdárně a pro diváka zábavně sunulo dál, hudební doprovod dokonalý a stahující se smyčka zla se stáhla i přes očekávané silou nijak neumenšenou. (27.03.2020)

Vybrané filmy spisovatele, scenáristy a od konce 60. let i režiséra José Giovanniho oplývaly v době a krajině svého vzniku hlubokým společenským poselstvím, poukazujícím na omyly či nedostatky policejního a právního systému. Vedle efektního dramatického zážitku, podpořeného výraznými filmařskými a hereckými kvalitami, mají v sobě dodnes sílu nabídnout i spoustu podnětů k zamyšlení. Už mrzký začátek, plný nespravedlnosti ve víru zmanipulovaných výpovědí a ukřivdění, mne začínal psychicky mírně vyčerpávat, k tomu na mne silně zapůsobily i maličkosti či zdánlivě vedlejší scény (scéna s chlapcem a krádeží holoubků, která nám ukazuje komisařův silný vztah ke své práci i dětem). Pak film přechází na delší dobu do zdánlivě oddechové roviny, kdy připomíná klasickou detektivku s mravenčním pátráním po záhadném svědkovi (a s nenásilným romantickým doplňkem v podobě prohloubujícího se vztahu mezi stárnoucím policejním inspektorem a mladou asistentkou). Divák je stavěn do pozice, kdy fandí svým hrdinům, sleduje s nadšením průběh zábavného děje směřujícího k očekávánému odhalení, ale čím víc se k němu blížíme, tím víc přichází nemilé překvapení, které jaksi podvědomě dává znát, že šťastný konec může způsobit nekompromisní tragedii. Tak se mi chtělo ke konci vstát a zakřičet "Nee!", jako málo kdy jindy. Jsou filmy, které vás pocitově totálně rozsekají... které vám možná stačí vidět jednou, ale zanechají ve vás natolik silné dojmy, že na ně nikdy nezapomenete a emoceni nabitý prožitek ve vás bude ještě dlouho doznívat. Poslední adresa je pro mě přesně takovým filmem. 95% (05.07.2020)

Moc vlivných svede dohromady zajímavý pár. Sensitivní velké dítě Jobert, které si z Cestujícího v dešti sebou vzalo hezké nohy a houževnatého drsňáka Venturu, co pod psíma očima až nečekaně často vyloudí úsměv. Poslední půlhodina to zvedá nahoru ať už syrovou pouliční rvačkou, při které cítíte každý úder či finálem, které odkryje zranitelnost zainteresovaných a přinese deziluzi z pocitu zneužití a ztráty. Teda jak u koho. Leonetti mi připadal, že je rád, že netrpí sám.. Asi je jasné, kde si Robbie Williams „půjčil“ začátek k Supreme.. (03.07.2023)

Jobertová coby naivka chvílemi dost přehrává, s tím svým diblíkovským cupitáním a vyjeveným olbličejíčkem, nicméně je stále hodně roztomilá a tvoří správný protipól k drsnému Venturovy. Oba dva se pak naběhají až z toho bolí nohy i diváka, ale kupodivu snímek ani chvilku nenudí a je dalek jakékoliv falše a idealizace syrové skutečnosti. (26.07.2007)

Do policejního pátrání po dlouho nezvěstném svědkovi pro důležitý soud s jakýmsi gangsterem (ono tohle není vůbec rozvíjeno), které dávno uvízlo na mrtvém bodě, se na posledních pád dnů zapojuje nesourodá dvojice – životem a zkušenostmi zatvrzený samorost Ventura a idealisticky nadšená (půvabná) novicka Jobert. Jejich přístupy se doplňují i srážejí s často výraznou dobovou naivitou (a bez dostatečného dramatu či akce) až do cynicky prohnilého konce. (04.04.2022)