Svědek

Skvělý krimninální a psychologický film zajímavý tím, že na rozdíl od jiných kriminálek se tady hon kočky s myší odehrává v jedné místnosti. Michel Serrault je geniální herec (začínám uvažovat, že si ho dám do Top) a dokazuje to nejen jeho "přihřátá" kreace v trilogii Klec bláznů. Je žoviální, povýšený nad přiblblého zapisujícího inspektůrka a z míry ho vlastně vyvede pouze vlastní žena (melodramatická Romy Schneider). Musím říct, že mu pomáhá i český dabing Stanislava Fišera. Oproti tomu z Lina Ventury a jeho tradiční policajtské postavy je cítit něco jiného než obvykle. Má všechny své tradiční vlastnosti a naturel, to ano, ale je tu ještě něco navíc. Stárne. Lino stárne i se svou postavou. Už v sobě nemá tu zarputilost jako kdysi, přesto cítí, že jeden ze svých posledních případů musí dovést do konce. Jeho protihráč (je vlastně vůbec on tím vrahem?) je ovšem silný... (11.07.2007)

Divácká pochoutka, kterou SVĚDEK nepochybně je, naznačuje, že skutečná detektivka může být také opravdovým dramatem. Skutečně dobrý policista, má-li na to ovšem ve skutečné vyšetřovatelské praxi čas, je i dobrým sociologem, psychologem, právníkem. A podle potřeby minimálně obeznámencem s řadou daších odborností. Francouzští detektivové jako Renierův komisař Moullin, Genestové komisařka Lescautová či Haninův Navarro takovými schopnostmi nadáni jsou. Zcela prost jich není ani Venturův stárnoucí inspektor Antoine Gallien, dělník policejní praxe, buldok, zakouslý do své profese, jež mu nahrazuje partnerku. Půdorys klasické detektivky se tu pod rukama rozrůstá do složité struktury a nadčasového dramatu. Samolibý notář Martinaud je až překvapivě zranitelný a jeho síla je v klíčových ohledech spíše siláctvím. Tragické manželství, jež neměl nikdy uzavřít, je pověstným kamenem, který ho hrozí stáhnout do doživotního vězení pro zdánlivě nevývratně prokázané dvě pedofilní vraždy. Svůdnost ženy, jak naznačuje neméně skvělá kreace Romy Schneiderové, nemusí vyústit vždy "jen" do koitu; může zmást a ovlivnit jak zkušeného policistu, tak náhle znejistělého notáře, jemuž jsou až fatálně upírána jeho základní lidská práva. Efektní závěr, nahodilost, vzorově plnící funkci pověstného divadelního principu deus ex machina, dokresluje silvestrovské selhání policie a takřka nulovou šanci jedince vydaného všanc mašinérii služby zvané stát. Že v celém filmu není hluchá ani vteřina, že všechny složky jsou v mimořádně vzácném souladu a skutečné sílivé synergii, není třeba dodávat. Stačí se dívat. Trnout, kochat, žasnout. Divácky žít. (18.02.2011)

Pánové za velkou louží, zkuste prosím vymyslet a natočit takovýto dech beroucí film bez veškerých efektů, bez hudby (nepočítám začátek a závěr s hudbou Georgese Deleura), v minimálním prostoru jednoho komisařství, pěkně pomalu… Cože vám chybí? Dokonale vystavěný příběh? Herci, kteří hrají, jakoby to bylo vše úplně skutečné? Co byste udělali z jedné silvestrovské noci? Zjednodušeně řečeno tady vzniklo komorní krimidrama s vybroušenými dialogy a skvělým herectvím všech zúčastněných. Naprosto dokonalé a nezapomenutelné! Lino Ventura bez mrknutí brvy dokonalý, sekundující Michel Serrault stejně tak dokonalý a Romy Schneider ještě více dokonalá, věrohodná a krásnější než kdy jindy. Takovýmto filmům patří má úcta a obdiv! A že používám často adjektivum dokonalý? Jak se mu mám vyhnout, když je to veskrze dokonalý film? (26.07.2011)

Hnací silou děje je především střetnutí dvou silných hereckých jedinců Lino Ventury a Michela Serraulta. Při celém tom vyšetřovacím procesu je opravdu požitek je sledovat. Něco málo o obsahu, ať je to ale jak chce, v žádném případě k filmu nelze přistupovat jako ke klasické detektivce. I když detektivní vlastnosti má, když už se zdá, že je řešení na dosah, je všechno jinak. Buď jak buď, je to spíše psychologická záležitost verbálních projevů a řeči těla. A kulisa provazců krůpějí deště, jenž bije do oken silvestrovské noci, výborně dotváří již trochu napínavou, ale posmutnělou atmosféru celého filmu. A moje doporučení, rozhodně ano, kdo má rád francouzské filmy. Filmový kousek, jenž nelze nevidět. (14.05.2011)

„Nevíte, co je to klepat na dveře, které se neotevírají...“ Tady musím v první řadě vyjádřit poklonu hereckému umění Michela Serraulta. Pokaždé mě zde fascinuje Serraultovo ztvárnění postavy notáře Martinauda, který si nemá problém s ironií ostře utahovat z vyšetřovatelů ve vypjaté chvíli, ale když si definitivně uvědomuje změnu role ze svědka na nevyvrátitelného podezřelého a je vystaven postupně dvounásobnému ponížení, propadá se psychicky stále více až na úplné dno. Dále musím smeknout před Romy Schneiderovou, která ač na poměrně malém prostoru, dokázala do tohoto tísnivého komorního thrilleru vnést tolik silného půvabu, až hypnotické přítažlivosti. Lino Ventura, ač ho chovám ve stejně vysoké oblibě, má zde trochu smůlu, neboť se ocitl coby (pokud jde o věk a formu) již lehce stárnoucí herecký veterán ve velmi silné sestavě, v níž nezaostává ani Guy Marchand jako druhý vyšetřující inspektor, a Ventura podává ze zúčastněných dle mého názoru tak nejméně zajímavý, spíše až rutinný výkon, ale stále značně kvalitní. Tento nezapomenutelný psychologický souboj z jedné policejní místnosti, s několika krátkými flashbacky, hodně staví právě na velké symbioze hereckých protagonistů, skvostních dialogů a režie. Málokdy se stane, že se v jedném filmu sejde tolik výjimečných deviz po všech stránkách. A pak staví hodně také na silném příběhu, kde mě každým zhlédnutím stále víc než ústřední linka dokazování viny či neviny zasahuje hlavně ta druhá, mnohem intimnější linka jedné nešťastné manželské historie. Viděl jsem Svědka snad už popáté, a znovu a znovu ve mě vyvolává dlouho přetrvávějící silné dojmy, znovu a znovu prožívám u toho napětí, tíseň a zážitek, téměř jakoby to bylo poprvé. Tomu říkám majstrštyk! 100% (08.05.2021)