Lea

"Když se žena směje, máš ji v hrsti...." Když samotářský bavorský umělec Herbert Strehlow, "bručoun, který zapomněl, co je smích", toto konečně pochopí, zdá se na chvíli, že by život Lei, kterou naprosto bravurně ztvárnila Lenka Vlasáková, už nemusel být tak beznadějný. A že by i celkové vyznění tohoto filmu nemuselo být tak depresivní. První hodina filmu je totiž docela masakr. Jakýmsi zlomem je scéna, když se Herbert z překladu básně Lei dozvídá něco o jejím trpkém dětství. Film se v tuto chvíli doslova rozjasní. Úžasné kouzlo má hlavně velmi zajímavě natočená milostná scéna. Charakter Hapkovy velmi působivé (melancholické) hudby však jakoby již napovídal, že nic hezkého netrvá věčně...."Jen tráva se ptá, proč...." (11.07.2018)

Tragický příběh nekonvenční lásky je obrazem pohromy dvou těžce zasažených srdcí. Námět je vystavěn na vnějším kontrastu bezbranné mladé ženy, jejíž dětství těžce utrpělo brutální matčinou smrtí z otcovy ruky, a nevlídného prostředí adoptivní rodiny, v níž je posléze vychovávána. Němá a navenek ne zcela normální Lea je ve skutečnosti tvořivostí bohatou, přírodou nad obyčej nadanou dívkou, která svůj zármutek a rmut vtěluje do pozoruhodných veršů a nevšedních maleb. Prodána otčímem do možného otroctví naráží na drsného, zahořklého Němce, který se cestu k Leině srdci snaží nejprve prorazit silou. Naštěstí jeho vnějšková hranatost skrývá měkké, neméně zranitelné srdce. Snaha pochopit plachou, zuřivě se bránící něžnou bytost ho však postupně mění. Strohá řeč filmu, působivě vystavěného na záběrech mlčenlivě výmluvné kamery Vladimíra Smutného, přináší i přehršel skvělých hereckých výkonů, jimž vévodí tehdy mladá Lenka Vlasáková, jejíž spanilá křehkost, podpořená mimořádným uměleckým výkonem i talentem, láme i okoralé divácké srdce. Nikoli náhodou je děj filmu položen do prvních polistopadových měsíců, charakterizovaných výstižným nápisem ZIMMER FREI na jednom z domů přízračně působící východoslovenské vesnice, do níž je nešťastná Slovenka zakleta. A tak nečekaný tragický závěr se má oč opřít. Film graduje a oslněný divák vychází do ulic města, v němž je v ten který okamžik Fílův film promítán. (28.04.2014)

O filmu jsem se dozvěděl hlavně kvůli Donutilově vyprávění o tom, jak ho natáčeli. Protože to místo na Slovensku znám, byl jsem na film zvědavý a po mnoha letech jsem se k němu konečně dostal. Hned na začátku musím říct, že jde v podstatě o hnusný film. Myslím tím hlavně příběh a vytvořenou atmosféru. Hlavní hrdinka Lea v podání excelentní Lenky Vlasákové (po právu dostala za roli Českého lva) to nemá vůbec jednoduché a život se s ní nepáře. Její otčím (dobrý Miroslav Donutil) ji bez ptaní prodá za stárnoucího Němce (viz obsah). V tom okamžiku se pro mě objevila nová vrstva filmu. Dvě zbloudilé duše se k sobě snaží najít cestu, když už to vypadá, že se to po velkém úsilí daří… tak se na to můžete podívat sami. Film doporučuji jako skvělou filmařinu, ale jde o hodně depresivní podívanou jen s malými záblesky naděje. Navíc je film částečně v němčině a ve verzi, kterou jsem viděl, se nikdo s titulky neobtěžoval. Překvapivě jsem rozuměl i bez nich, ale někomu to může dělat problém. (03.12.2021)

sportovec ***** prohlašuje, že Lea "svůj zármutek a rmut vtěluje do pozoruhodných veršů a nevšedních maleb." Přitom ale zapomíná na hudbu, jako by právě v tom byl zakopaný pes, už proto, že se to nedalo přehlédnout. Virtuozem na housle se člověk nestává ani "nadaností nad obyčej", ale mnoholetou usilovnou dřinou, i když nadání je tu podmínkou nutnou. Tím jako by se celý příběh rozlepil, romantický prvek se odtrhl od tragického, a zpochybnil tak další vložené komponenty (např. děje jejichž středem je kaple). Naopak milé je naopak to, jakým způsobem film navazuje na předchozí tradiční romantické tragedie ze slovenského a rusínského prostředí. (29.06.2019)

Moc mě to nevzalo Asi to byl původně pěkný nápad, ale fabule, která na něm byla vystavěna, je v dané době v daném prostředí silně nepravděpodobná. Valně by to nevadilo, kdyby se film netvářil, jako že by měl být k uvěření, jako snímek skutečnosti,. Kdyby autoři připustili, že si prostě vymýšlí. Jenže se brali nadmíru vážně a navíc se ještě pokouší protkat své vyprávění rádoby uměleckými vsuvkami, který můj pocit nevěrohodnosti ještě zesilují. (20.03.2010)