Marie-Octobre

Perfektně gradované drama s vynikajícími hereckými výkony. Smyčka se pomalu stahuje, zrádce stále uniká, už už se zdá, že bude odhalen, ale do samotného závěru se střídají různé verze, narůstá nedůvěra mezi jednotlivými účastníky, atmosféra houstne. Děj celého filmu se odehrává prakticky v jedné místnosti a přesto je úžasně napínavý. Film plynule přechází mezi dvěma paralelními zápasy - tím slovním a tím fyzickým v televizním wrestlingu. (24.04.2011)

Vlajkovou loď žánru konverzačního dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů jsem svého času zhlédl bez výrazného nadšení, ale Marie-Octobre pro mě znamenala jednoznačné překvapení a zařadil jsem si ji na ono místo, které bylo určeno Lumetovu snímku. Kvalitní dialogy, silné téma, hledání zrádce a vraha ve svých řadách a špičkové herecké obsazení zaručují atraktivní podívanou, která ani po 60 letech od svého vzniku nezestárla. Interiérové konverzační drama obvykle navozuje dojem divadelního představení před filmovou kamerou a ani tady se tomu nevyhneme, ale osobně nepovažuju tenhle fakt za handicap. Za mě palec nahoru, celkový dojem: 90 %. (17.05.2020)

Po sto letech běželo na Artu zas něco koukatelného. Hodně mě potěšilo obsazení (spoustu herců jsem znal z dřívějška z jiných skvělých filmů) a strašně se mi líbila kamera, resp. způsob, jakým to bylo nasnímáno. Původně jsem si sice myslel, že mě to dostane ještě trochu víc - občas mi to přišlo lehce nezáživné a klidně bych z toho vypustil třeba ty scény televizního zápasu - ale nakonec se mi to přece jen líbilo a považuji zhlédnutí toho filmu za obohacující. (10.04.2020)

Koukám, že půjdu proti proudu. Kamera a výprava se mi líbily, některé herecké výkony také, ale popravdě jsem z toho celkově zklamán. Francouzi si pořád dokola léčí své ego a zdůrazňují tu odbojovou činnost, jak a kde jen to jde, protože ta pachuť zrady vlastního národa, kdy se Francouzi s Hitlerem nakonec spolčili, je veliká. A tak tady máme čestnou a až ortodoxně "spravedlivou" ženu, která poblázní devět chlapů, aby mezi sebou hledali jednoho, kdo před 15 lety jejich odbojovou buňku zradil Němcům. Už jen premisa, že německý obchodník jen tak té ženské v módním salonu řekne, že je zradil někdo vlastní, mi přijde jako stojící na hliněných nohou. Ona mu fakt věřila? Co když ji tahal za fusekli? A na základě toho se má rozhodnout o životě jednoho člověka i teď, po 15 letech? Nakonec jediný, kdo mi tam přišel jako nejnormálnější postava, byl ten kněz. Co nás opravňuje rozhodovat o druhých, jestli jsou, nebo nejsou hajzlové a proč? A o jejich životě? Navíc zradit mohla i ta služebná, to nikoho mám pocit nenapadlo. A co když zradil ten zastřelený, jen nečekal, jak se to vyvine? Těch možností, kudy a kam téma rozvíjet, je dost, ale tady se jede jen přímočará linka, kdy je naprosto jasné, jak to kvůli francouzskému traumatu skončí, a člověk jen doufá, že neskončí, a ono jo. (09.12.2020)

Bez diskuze jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. I když je to spíš divadelní hra natočená v jedný místnosti a paralela s Dvanácti rozhněvanými muži je tady na místě. Sice mě párkrát napadlo, že dělat takový drama z jedný smrti patnáct let po válce je lehce přitažený za vlasy, ale je to neskutečně gradující konverzační lahůdka s výbornými výkony, kde velký prostor dostali i herci, které známe spíš z vedlejších rolí (Paul Frankeur, Robert Dalban, Noël Roquevert). Atmosféra houstne, podezření padá postupně na každého a obhajoby mají povážlivé trhliny. A nakonec, není to první film z padesátých let, v němž mi Frantíci úplně rozhodili sandál dvěma rychle za sebou následujícími pointami. (18.09.2016)