Nebe nad Berlínem

Kdesi som sa dočítal, že je od užívateľa nekorektné, ako hodnotí alebo dokonca komentuje film, ktorý nedopozeral do záverečných titulkov. Vyvstáva otázka, čo robiť, ak je film nepozerateľný. Pretože práve takto ja vnímam Nebo nad Berlínom. Považujem ho za audiovizuálne tlachanie, ktorého autor predpokladá, že dezorientovaný divák bude film označovať ako artový počin, len aby nevyšlo najavo, že mu nielen nerozumie, ale ani sa mu nič z neho nepáči. Takto ja nefungujem a preto mi ostáva jediná povinnosť oznámiť, že jediná hviezdička patrí Brunovi Ganzovi. (11.06.2023)

Artová onánia, na ktorú sa každý intelektuál bojí povedať krivého slova. Dosť pochybujem, že všetci, čo tento film nekriticky obdivujú, ho aj naplno chápu. Netvrdím, že nie je kvalitný a že nemôže byť geniálny, len mne jednoducho nesadol a mám pocit, že aj v rámci európskeho artu sa jedná o dosť ojedinelú záležitosť. Každopádne Bruno Ganz je naj nemecký herec a Wenders dokázal natočiť Nebo pomocou filmovej techniky spôsobom, že mi pripadal ako veľkofilm. Dúfal som, že mi zmysel tohto diela na konci odhalí poručík Colombo. Tak možno nabudúce, film som videl dosť dávno. VIDENÉ ZNOVA: Takže prvé pozretie bude asi u každého diváka skôr takým aklimatizačným, aby si vybral, na čo sa bude nabudúce sústrediť a ktoré myšlienky si uloží do duše po ďalšom pozretí. História ľudstva (prostredníctvom Berlína) charakterizovaná kontrastom vojny, krutosti a lásky, splynutie dvoch osamelých duší v kontraste s nekonečnou osamelosťou v oboch zobrazených svetoch, čiernobiele poňatie z pohľadu anjelov verzus náš farebný svet, respektíve svet filmový a reálny, ktorého pojítkom je Peter Falk as himself. Od nej až na tú skutočnú večnosť, ktorou je láska a nie neobmedzený čas a priestor v najemotívnejšej scéne filmu, schválne natočenej antimelodramaticky. Možno, keby sa film netváril tri štvrtiny tak egocentricky a vážne, považoval by som ho za geniálny. Ale o tom možno rozhodne tretie pozretie, možno v časoch, keď budem zažívať ono dokonalé splynutie duší, ako Damiel. (19.06.2012)

(1001) Krásná "alternativní oddychovka". Když obraz prvně zbarevněl, myslela jsem, že radostí vyskočím až ke stropu. A to se mi líbí vždycky, znovuobjevování již objeveného. A nakonec si ještě začnu říkat, že Bruno Ganz fakt válí. S culíčkem byl k sežrání, v přebarevném obleku potom taky. Jo. Tohle mi prostě sedlo. (05.12.2009)

Jsou filmy, které se přes veškerou poetičnost, hloubavost, citlivost ....prostě přes všechno, co je vám blízké, nedostanou tam, kam by chtěly, měly a kam víte, že byste je i vy rádi nechali proniknout, to jest - do vašeho srdce. Andělé smutně bloumající po ulicích by rádi ochutnali nebo alespoň potěžkali jablko, cirkusová artistka, lidé, jejichž myšlenky slyšíme spolu s anděly, hudba Nicka Cavea ...... otázky bytí a nebytí, téma budící zvědavost, ale to nekonečné filosofování mě málem umořilo, přitom to bylo poctivé, já nevím, asi jsme si s tím filmem přiliš nesedli. (20.06.2005)

Jeden z nejkrásnějších německých filmů, co jsem kdy viděla. Asi nejvíc se mi líbil kontrast snových pasáží s těmi dost krutě realistickými (těch bylo ale méně) nebo černobílých s barevnými (film začne být barevný vždy, když Damiel něco pocítí, a potom, když se stane člověkem). Někdy jsem sice měla problém plně pochopit hloubku filosofických úvah, které pronášeli anděl Damiel (Bruno Ganz) a jeho láska artistka Marion (Solveig Dommartin), ale to nic nemění na tom, že jsem si z kina odnesla nepopsatelně krásný melancholický pocit jakéhosi smíření se. Pěknou roli dostal i Peter Falk, který si zahrál bývalého anděla a také sám sebe, a který svádí ostatní anděly, aby se staly lidmi. (28.03.2005)