Nebe nad Berlínem

"My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám..." Ne... V Berlíně, na mejdanu s Cavem, Columbem a dvěma anděly. Dosud jsem jen o jednom filmu napsal, že pět hvězdiček je málo. Toto je druhý. Dobře, že zrovna tento, protože tím prvním byl Begotten, proti němuž stojí Nebe nad Berlínem v přímé opozici. Berlín pod nebem, dva zvláštní, velmi zvláštní agenti a tisíce forem a lehkost toužící po tíži a tíže po lehkosti, svoboda po nutnosti a zase naopak a celé dějiny v jednom dni. Žít znamená umřít a neumřít znamená nezažít. Co si vybereš? Ať mi nikdo neříká, že to pravé je barevný svět, jak ho vidíme my. Ne, to je jen hýření klamu a náhod a rej molekul. Pravá skutečnost je vidět tím andělským šerosvitem. To andělé vidí náš svět a nás samé v kráse tisíců odstínů mezi černou a bílou. Kdo tohle natočil? Kamera, hudba, okolnosti, jsem v tom až po uši. A do toho Columbo, cože? To se mi snad zdá? Ne, nezdá, je tam Columbo a patří tam a svět snad přece jen je k obývání. Jen jedna věc mohla tento neuvěřitelný film rozbít, totiž konkrétní příběh. A když anděl zaměnivší věčnost za pomíjivost skutečného hledá svou akrobatku, mám strach, že to skončí džusem, no ale zatím pořád dobrý a když už je to tady, končí to naprosto "pyramidálně", to čumíš hollywoode na zamilovaný happyend. Jen ten zbylý anděl osaměl a nějak posmutněl, jakoby ho všechna ta krása začala unavovat, ani toho Homéra už neposlouchá, ale doufám, že krizi překoná. Co by s námi bylo, kdyby už nás žádný anděl nepozoroval? Vždyť by nám zbyly jenom ty barvy. Nebo přece něco? Coincidentia oppositorum, tíže a lehkost, volnost a svázanost, tvar, konkrétno, to je den, v němž se duch stal masem a maso duchem. Akrobatka je konečně "osamělá", protože s ním je celá sama sebou. A on konečně přestal být sám sebou, aby mohl být někým. (08.07.2011)

Nebe nad Berlínem na mě působí jako zfilmovaná básnická sbírka. Není se co divit, motiv andělů procházejích šedivými ulicemi Berlína, poslouhcajíce myšlenkové proudy obyvatel tohoto ponurého města, je nevšedně poetický. Depresivní duch Berlína zde hraje prim, ostatně pro mladé poety je toto ponuré město určitě vděčným tématem jejich autorských pokusů. Opravdu silná je například scéna z knihovy, kdy se andělé brodí myšlenkami čtenářů. Bruno Ganz je opavdu charismatický anděl, Peter Falk je prostě Peter Falk. A Nick Cave do tohoto filmu se svým poetickým rukopisem tak nějak patří. Mnohem lepší film, než prapodivná zjednodušená hollywoodská mutace Město andělů. Mimochodem, už vím kde vzali U2 inspiraci pro klip Stay...faraway, co close. (21.05.2005)

„Isn’t that Columbo?“ Poučen evropskou filmovou avantgardou, potlačil Wim Wenders pro jednou svůj obdiv k americké kultuře a s úžasem světa neznalého dítěte vlétnul do ulic hlavního města své vlasti. Nechává se okouzlovat s námi. Slyšíme, co slyší andělé, vidíme, co snímá Alekanova nebeská kamera. Dotknout se ale nemůžeme. Jsme všude, nejsme nikde. Jsme diváci. Jak vlídněji vyjádřit úctu ke kinematografii? (Koho anděl požádá, aby mu pověděl o světě? Přirozeně filmového herce.) Neuskutečnitelné dotyky nahrazuje zvuk. Obklopuje, pohlcuje, bere nás za ruku a vede. Iluzorní dotyky nás provázejí, k těm skutečným jsme vyzýváni. Najděte si svého anděla, nebo se jinýma očima podívejte na toho, pod jehož křídly se již schováváte. 85% Zajímavé komentáře: Brygmi, novoten, sportovec (10.06.2019)

Znáte ten pocit, kdy se díváte na film a najednou si uvědomíte, že se nudíte? A že to takhle bude nejspíše až do konce? Každá minuta se zdá jako hodina a konec se neblíží. Máte potřebu se proklikat až na konec a nepřišli byste o nic. Přesně takový pocit jsem měl u sledování Nebe nad Berlínem. A přitom mám tyto témata rád. Zamyšlení se nad lidským životem, nad jeho krásami... V tomhle podání mě to ale minulo. Pořád jsem měl před sebou tu představu, že režisér chodil po Berlíně, natáčel lidi a v postprodukci nechal herce namluvit své repliky. A je rozdíl v tom, jestli slova někdo namluví později nebo si je už při natáčení člověk sám odříkává v hlavě. Potom se od toho odvíjí to, jak je bude projevovat navenek. (02.05.2014)

Mein Gott, to ale byla nuda! Můj oblíbenec Wenders mě tentokrát div neuspal - prvních 100 minut čtení hlubokejch myšlenek jednoho většího berlínskýho zoufalce než druhýho mi dneska prostě nějak nesedlo. Nebudu nic předstírat, kdyby se to v závěru nezačalo trochu hejbat, odpadnul bych. Ještě mě občas z letargie vytrhla zajímavá kamera, když už nezabíraly ani vsuvky s Cavem, ale jinak zlatej Cage s Meg Ryan pro nenáročný! I ten konec měli lepší. Tohle šlo úplně mimo mě. (Jo a taky jsem se musel celkem divit, jak je možný, že mají tam nahoře tak mizerný dentisty. Damiel měl příšerně udělanej umělej chrup a u anděla mi takový věci opravdu vadí.) (03.10.2012)