Nebe nad Berlínem

Myšlenky proudí jedním směrem, myšlenky proudí opačným směrem. Dotknou se letmo, zasáhnou hluboko, navodí trudnomyslnost, tu vystřídají radostí ze života, bezbřehým optimismem. Při mé nynější zálibě v nadčasových knihách Josepha Campbella jsem byl zasažen desetinásobnou silou. Nebe nad Berlínem budu navždy počítat mezi v jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků. Takový, u kterého se nedá mluvit o prožitku ve formě profánního diváckého "tak jsem to konečně viděl", ale rovnou o duchovním vytržení, epifanii. (08.10.2008)

Estetizovaná metafyzika. To, co je metafyzické, může být i krásné...stačí jen nastavit ten správný úhel pohledu... Wim Wenders zasadil děj svého filmu do města, odkud kdysi povstali démoni a nyní tu spolu s lidmi žijí andělé... Úžasně poetizovaný filmový prostor a čas. Meditativní černobílý snímek na hranici teologického surreálna. Metafyzická věčnost a živé německé velkoměsto. Jiná rychlost času nejen filmového, ale i pozemského. Snímek, při jehož percepci je nutno zpomalit na rychlost Wendersovy filmové řeči. Filmová (mírně filosofující) meditace... Osvobozující divácký zážitek. Wendersovo filmové opus magnum. Možná nejpoetičtější snímek dějin západní kinematografie... (29.09.2007)

Slyšel jsem zvuk andělských křídel. Ale šustila příliš daleko ode mne, a proto mě do svého světa nevzala. Nebe nad Berlínem tak pro mě bude pojem značící legendární film, který mi symbolizuje nudu, který ve své vypravěčské nadřazenosti působí nesnesitelně chladně a který kvůli své rozvláčnosti nedokáže na diváka dostatečně dolehnout. Navíc filosofická linie o tom, že život je přece perfektní a stojí za to si ho prožít, je tu silně nepřesvědčivá a založit ji na tom, že to poslední rozhodující slovo má Peter Falk u bufetu, to mi zkrátka neštymuje. A tím bych mohl komentář zakončit, jenže Wenders je mazaný lišák a závěrečnou třetinu startuje hypnotickou scénou v hudebním klubu a až do konce už jeho tempo nepoleví. To dává mnoho hereckých příležitostí do té doby pouze blahosklonně hledícímu Ganzovi a já tak konečně chtěl rozumět andělským pohnutkám. Vadí mi mnoho scén, vadí mi jejich zbytečnost, na druhou stranu některé několikavteřinové výjevy (prostitutka, sebevrah) zavánějí téměř genialitou. Celý uzel Wendersových myšlenek nerozmotám. Jinými slovy má můj respekt, nikoli však přízeň. (21.09.2007)

O existenci tohoto filmu vím minimálně od roku 2002, kdy Rudiš literárně debutoval knihou Nebe pod Berlínem, jejímž názvem Wendersův film parafrázoval. A celé ty roky jsem kolem něj chodil a stále si nebyl jistý, jestli ho vlastně chci vidět. Když jsem se k tomu po nekonečném váhání konečně odhodlal, zklamaně jsem seznal, že kdybych ho dál ignoroval, o nic bych nepřišel. Filmu asi nelze upřít jisté formální kvality, jako je krásná kamera, působivé lokace, výborné obsazení, apod., ale osobně jsem ho celý spíše protrpěl. A nevytrhne to ani výskyt Nica Cavea - snad proto, že ten už mě taky tolik nebere jako dřív. Celý ten lyricko-éterický háv, na němž se tento film vznáší, jsem osobně shledal nesnesitelným - a zoufale banálním. Lidem, kterým se tento film líbí, to upřímně přeji, ale osobně se k nim bohužel řadit nemůžu - a ze všech Wendersových filmů, které jsem kdy viděl, mě tento jediný téměř zcela minul. Stane se - snad kdybych film viděl za jiných okolností a v jiném rozpoložení... i když, ne, asi moc nevěřím, že by se mi to mohlo někdy líbit. (05.03.2016)

Jednou se nás docent Szczepanik na filmvědném semináři zeptal (aby následně byl malinko zaskočený), kdo z nás viděl "Nebe nad Berlínem" a já jsem nevěděla, zda je trapnější přiznat, že jsem film v minulých letech několikrát prospala, nebo se jen tvářit, že dílo neznám vůbec. Ctitelé režiséra prominou, ale až do dramatu "Palermo Shooting" byly pro mne Wendersovy filmy vždy sázkou na jistotu. Bez ohledu na náladu, psychické rozpoložení, prostředí, jedno s kým a kde: během pár minut zaručeně usínám. Takže dodnes nevím, jak to s těmi anděly dopadlo. (16.07.2012)