Lisabonský příběh

Volné pokračování Stavu věci nejen tématem filmové sebereflexe, ale třeba jen postavou jménem Friedrich Murnau - Munroe - Monroe nebo prostředím Lisabonu. Tentokrát neutíká producent, nýbrž samotný režisér, protože ho pronásleduje nutkavá myšlenka, že svět zachycený na filmovém plátně není skutečný, příliš podléhá penězům (show lies, sell love, jak je napsáno na zdi Monroeova archivu). Marně se snaží ignorovat milníky kinematografie a používat kameru jako oko - po vzoru Dzigy Vertova, kterého ve filmu nepřipomíná jen pouhá verbální zmínka jeho jména, ale přímé filmové citace (kdo viděl těsně sobě se vyhýbající tramvaje v Muži s kinoaparátem, ten ví). Hlavní vyprávěcí linie je ale poháněna postavou zvukaře Wintera, kterému se věnuje většina stopáže. To skrze něj je na diváka přenášena atmosféra přímořské země nebo okouzlení zpěvačkou Teresou. Jeho prostřednictvím se seznamujeme s již natočenými záběry režiséra a při putování poznáváme křivolaké uličky Lisabonu, s jejich lehce načrtlými příběhy. Díky němu si divák velmi silně - ne-li od úsvitu zvukového filmu nejsilněji - uvědomuje filmový zvuk a věnuje mu patřičnou pozornost. Přes všechny klady mi v Lisabonském příběhu chybí hlubší ponor do nitra postav, jako tomu bylo právě ve Stavu věcí. Pohlednicové záběry portugalské metropole, okořeněné o trochu metafyziky, jsou pro mě tentokrát málo. (17.02.2011)

Přiznám se, že mi byl Philip dost nesympatický a většina dění, která se odehrávala kolem něj, mi přišla otravná a nezajímavá, včetně pátrání po jeho švihlém kamarádovi Friedrichovi. Pobavily mě pouze Philipovy výpravy za nahrávkami zvuků a užila jsem si černobílé záběry města, které mu tam Friedrich zanechal. Přidané zvukové záběry i muzika lisabonské kapely k nim pěkně sedly. Značnou část filmu jsem se ovšem zabývala úvahami o tom, že svoji příští návštěvu portugalské kinematografie musím naplánovat poněkud lépe.Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. (16.04.2015)

Velká oddechovka ztrácí své kouzlo u poslední fáze, kdy ji nalezený Friedrich značně podusil svým pseudo-intelektuálním projevem o dokonalém zachycení filmového obrazu. Tahle snůška keců byla i na mne až příliš, a jednoznačně ubírá hodnocení výrazně směrem dolů. Do toho okamžiku jinak velice příjemný snímek. (11.06.2008)

Ústredný európsky protagonista - Filip Zima [v origináli ako Phillip Winter] - teda akýsi »zvukový inžinier«, ktorý po úvodnej, a k tomu i naprosto strastiplnej ceste; následne snáď konečne prichádza i do tohto hlavného mesta Portugalska - do Lisabonu, pretože ho o to vskutku akosi priamo požiadal jeho dobrý priateľ - režisér Friedrich "Frederico" Monroe, ktorý údajne na tomto mieste nakrúca nejaký «dokumentárny film» o Portugalsku/Lisabone v klasickom štýle, ako by to azda rovnako [u]činil i sám Buster Keaton v Kameramanovi, alebo Dziga Vertov v Mužovi s kinoaparátom v nasledovnom poradí, pričom zrovna po tomto ústrednom režisérovi, zatiaľ vôbec niet žiadnej stopy; skrátka, úplne sa znenazdajky len tak z čista jasna niekam do naprostého neznáma vyparil, a práve preto sa hneď do hlavného čela postupne dostával i tento vlastne pomerne dosť [ne]sympatický zvukár so zlomenou nohou, ktorú mal síce v sadre, no i napriek tomu neustále kamsi behal, ako nejaká srnka, čo bolo z môjho pohľadu - minimálne dosť zvláštne zistenie. • Čiže, medzitým si do ruky vzal tyčový mikrofón, aby v exteriéroch nahrával potrebné zvuky pre daný film, keď čochvíľa naďabil i na skutočnú portugalskú skupinu - Madredeus, ktorá jednak nahrávala hudbu do príslušného filmu, a jednak sa zase hlavná postava popritom všetkom asi rovnako ['platonicky'] zamilovala i do tejto speváčky - Teresy Salgueirovej, kedy sa mi normálne zazdalo, že sa tentoraz pretínala realita s fikciou. • Popri niektorých skutočne pozitívnych aspektoch [najmä hudobného doprovodu + celkovej práce so zvukovou stopou], naprieč týmto trocha neúplným titulom v podobe Lisabonského príbehu, musím vzápätí predsa i s určitým poľutovaním skonštatovať, že táto "wendersovka", na mňa zapôsobila akýmsi »monotónnym dojmom«, čoho som sa v podstate nikdy príliš poriadne nezbavil, no i tak si zrejme dokážem výslednú, trojkovú známku titulu, obhájiť; zakaždým záleží len na každom uhle pohľadu, ako sa človek, resp. teraz iba divák, nakoniec k danej veci postaví. (15.04.2024)