Lisabonský příběh

Posledních pár let v rámci sledování filmů hodně rád pomyslně cestuji po mnoha zajímavých zemích a jelikož jsem zatím stále pořádně nenahlédl do portgualské kinematografie (snad jen kdysi jedním černobílým dětským filmem), o to víc mě těšila cesta po Lisabonu v režii velkého cestovatele a vypravěče s filmovou kamerou, Wima Wenderse. Jeho road movies nebo-li dramata na cestách, zasazené skoro pokaždé do jiných koutů světa, mě obvykle snadno pohltí, probouzejí silné emoce a baví mě sledovat ty všední i nevšední postavy, různá města a místa, svět a kulturu kolem nich Wendersovou optikou. Kdežto vše je opět dotvářeno skvěle zvolenou hudbou a nasnímáno i sehráno s obrovskou láskou k filmovému umění, nad jehož směřováním se ostatně tady Wenders (stejně jako např. i v starším snímku V běhu času) v druhé vrstvě opět zamýšlí....a tentokrát nás i naplno nechává odhalit, proč točí přesně takovým způsobem a s přibývajícími léty stále více nezávislým stylem. „Když jsme bylí malí, filmy nám vyprávěli spoustu příběhů. Teď jde o to, aby se ty příběhy prodali.“  ...a zatímco tady nechává točit na dávnou kameru se starou klikou jednu z výrazných postáv, o 2 roky později si Wenders (stejně jako filmař Friedrich) jeden svůj film o průkopníkovi podobným „archaickým“ způsobem i přímo natočí. Režisérův dvorní herec Rüdiger Vogler se mi zdá s mírně stárnoucím věkem stále více sympatický, hravě si umí během první části poradit s hořce komickými smolařskými příhodami na cestách autem do Lisabonu a posléze coby filmový zvukař odvádět netypickou, pozoruhodnou práci s nejen nahráváním, ale především vytvářením nejrůznějších zvuků, dokonce i v kolektivu dětí. Na základě některých komentářů jsem se trochu bál údajně velké nudy a těším se, že jsem dostal naopak originální, poutavý a svou atmosférou i příběhem velmi příjemný kousek. Asi jsem holt s panem režisérem už dávno plně naladěný na stejnou vlnu. [90%] (28.07.2022)

Výborná reklama, která téměř každým svým záběrem zve diváka na návštěvu do Lisabonu. Popravdě řečeno, ne vždy mě tyhle propagace některých kouzelných míst vezmou, někdy se prostě jen nudím a nevidím na nich nic opojného, ale v případě tohohle filmu jsem danému místu propadl. Město (a díky němu i celý snímek) mi přišlo opravdu krásné, dýchalo na mě svojí magií, nabídlo mi příjemné a slunné procházení jeho ulicemi a jako přídavek velkou pohodu. Svůj obrovský podíl na tom má i opravdu výtečný soundtrack, až jsem se divil, že je tam těch písniček tolik, ale jak píšou na imdb, je to napůl i hudební film. Čekání mi přišlo nenucené, ale ta tajemná linka se zmizelým režisérem/zvláštním chlapcem…až do scény s „nalezením“ mi nevadila a zajímalo mě její vyústění, ale právě potom mi film začal docela vadit (a ano, výjimečně jsem si před zhlédnutím nečetl zdejší obsah, kde je zrovna spoiler, že by se za něj mělo vraždit, tím pádem mi nebylo upřeno napětí jako jiným). Dokonce sem tam fungoval i humor a cítil jsem ve filmu i požitek z natáčení jako takového směrem k jeho závěru. Hodnotím solidními 4* a Lisabonský příběh považuju za ještě o něco povedenější než Alici ve městech (víc jsem toho od režiséra zatím neviděl, což v budoucnu plánuju napravit). (25.05.2013)

Nie náhodou sa vo filme spomenie Buster Keaton a Dziga Vertov. LP je čiastočne mestskou symfóniou, nakrútené časti s kamošom režisérom pripomínajú grotesky. Inak sa tu značne filmársky filozofuje, film v týchto pasážach poteší študentov filmovej vedy, ľudí z mäsa a kostí môže tento prístup definitívne z filmu vyhodiť. Film by som rozdelil na 3 časti: vtipnú road movie, pohľadnicu jedného mesta a filozofickú časť. (10.08.2015)

Lisabonský příběh patří do kategorie roadmovie jen na svém začátku, kdy absolvujeme nápaditě a autenticky zinscenovaný, automobilový přesun Evropou. Je vidět, že tento Wendersův oblíbený žánr je jeho silnou parketou. Zbytek, lépe řečeno většina filmu je dokument vzdávající hold Lisabonu, portugalské režisérské legendě Manoelu de Oliveirovi, skupině Madredeus a především staré dobré filmové a zvukové technice. „Natočené záběry už dávno nejsou to, co bývaly. Nedá se jim už věřit“, stěžuje si rezignovaně hrdina příběhu na tehdejší rozmach „vidiotů" s jejich videokamerami. V dnešním digitálním světě by si chudák už asi hodil mašli. (03.10.2011)