Lisbon Story
Lisbon Story- Viagem a Lisboa
Režie:
Wim WendersScénář:
Wim WendersKamera:
Lisa RinzlerHrají:
Rüdiger Vogler, Patrick Bauchau, Teresa Salgueiro, João Canijo, Manoel de Oliveira, Canto e CastroObsahy(1)
Režisér Friedrich Monroe má potíže s dokončením svého filmu o Lisabonu, proto si na pomoc zavolá svého přítele, zvukaře Phillipa. Ten však dorazí se zpožděním a zjistí, že Friedrich zatím někam zmizel a nechal po sobě jen nedokončený film. Phillip se rozhodne zůstat a pracovat dál na filmu. Je fascinován městem i portugalskou zpěvačkou Teresou. Friedrich se mezitím toulá Lisabonem a snaží se zachytit městskou atmosféru… Okouzlující a humorná roadmovie v režii Wima Wenderse! (oficiální text distributora)
(více)Recenze (49)
Láska na první pohled a na celý život, i když dnes už jen nostalgická, ne vášnivá. Do tohohle filmu jsem se už někdy v polovině devadesátek zamiloval třeba proto, že jeho hlavní hrdina sedne do auta a jede za kámošem do Lisabonu. A já bych tenkrát taky k smrti rád sedl do auta a odjel do Lisabonu, ale neměl jsem ani řidičák, natož auto a ani prachy na cestu. Tak jsem aspoň ten vysněný Lisabon navštěvoval díky tomuhle filmu tak často, jak ho jen v nějakém kině dávali (a dávali ho tehdy naštěstí hodně často). Zamiloval jsem se fatálně i do melancholické hudby skupiny Madredeus, dokonce jsem si pár těch jejich úžasných filmových songů v kině nahrál na mého walkmana s diktafonem, a pak tu nahrávku hrozivé zvukové kvality šťastně poslouchal. To tenkrát totiž ještě nebyl nějaký ten internet a já neměl možnost se k té rajské hudbě dostat nějak jinak. A touha postavy pološíleného režiséra "být se všemi lidmi na všech místech" je při jejím hlubším promyšlení existenciálně až hrozivě silná, je to vlastně touha po všeobjímajícím všeprostupujícím božství, po Absolutnu. Ale jelikož je ve fyzickém těle nedosažitelná, musí se holt člověk spokojit třeba s ruční kamerou na kinofilm a s natáčením černobílých obrázků ze starého mizejícího Lisabonu... / V létě 2017 jsem konečně Lisabon navštívil a při brouzdání Alfamou objevil a nafotil mnohá mně blízká a důvěrně známá místa, kde se film natáčel. Silný zážitek! ()
Nie náhodou sa vo filme spomenie Buster Keaton a Dziga Vertov. LP je čiastočne mestskou symfóniou, nakrútené časti s kamošom režisérom pripomínajú grotesky. Inak sa tu značne filmársky filozofuje, film v týchto pasážach poteší študentov filmovej vedy, ľudí z mäsa a kostí môže tento prístup definitívne z filmu vyhodiť. Film by som rozdelil na 3 časti: vtipnú road movie, pohľadnicu jedného mesta a filozofickú časť. ()
Lehkou rukou zpracovaná skica velkého filmu o znění světa – a o možnostech jeho slyšení. Do Lisabonu přijíždí muž, pro něhož skutečnost nepozůstává jen z tvarů a barev, které jsou mu – vtěleny neústupnou hmotou – leckdy spíše na překážku, ale i (ba především) ze zvuků a hlasů. Pátrání po ztraceném příteli se zvrací v hledání jedinečného obrazu v neuchopitelné polyfonii, která se rozeznívá nenápadně, jakoby nazapřenou, a proto je také tak nepozorovatelná – a leckdo soustředěný na příběh sám, ji zřejmě ani nepostřehne. Na horizontu mdlé obrazové mozaiky, nanejvýš utlumené neinvenční, stereotypní kamerou a rovněž nepřesvědčivým aktérem ústřední postavy (oč výrazněji a smysluplněji by ji vyjádřil Bruno Ganz! – a vsadil bych se, že na něj i Wenders při obsazování myslel a vzdal se jej jen pro ty dva poslední geniální filmy s ním, andělským), se ale postupně všechny zvuky vykreslí jako jednoznačné siluetové portréty ve vídeňském lunaparku. Svět proměněný v síť hlasů je nebezpečný tím, jak se v něm slyšící nemá oč opřít: o těla se lze odrazit, ale do cizích hlasů se můžeme jen propadat jako do bezedné studny. Hlasy dospělých a dětí se mísí s hudbou a ruchy, šumem velkoměsta, banální rozhovory s osudovými výpověďmi a svědectvími i s poezií. Postupně tak slyšící postihuje celou skutečnost a dokáže pozvednout i toho, který se zraku vzdal jen proto, že si myslel, že zrak umrtví stvoření. Hra na prostě vizuální svět je falešná a ten, kdo slyší, dokáže toho zdánlivě vidomého vést a potvrdit jej, že svět se i jeho viděním může dál rozrůstat. Kvést. ()
Je zajímavé sledovat, jak se Wendersův pohled od čistě existenciálních filmů v 70. letech postupně proměňoval. Na Lisabonský příběh jsem se hodně těšil, protože to měl být poslední odlesk všech těch skvělých zadumaných Chybných pohybů a Alicí ve městech. Zpočátku to tak opravdu vypadalo, úvodní scény byly opravdu výtečné, klasická wendersovská kombinace cesta-čas-hudba mě opět pohltila a i pokračování s nekončícím čekáním na přítele ve starém lisabonském domě bylo příjemné, atmosférické a opojné svou poetikou neurčitosti a absolutní absencí spěchu vně i uvnitř filmu. Jakmile se ovšem Wenders v poslední třetině přesunuje k vyřešení záhady s přítelem-filmařem (jehož postava je oproti očekávání hodně protivná a tedy v protikladu k Winterovi - Voglerovi) a předává tak naprosto konkrétní poselství, začíná být lehce křečovitý a ona poetika převalujícího se "zapečetěného času", v průběhu filmu narušovaná pouze občas, nakonec zcela podléhá jakési zpronevěře a po skončení titulků tak přetrvává pocit, že celá poslední třetina (i s průběžnými vložkami s tajemným chlapcem) je v Lisabonském příběhu jaksi navíc. Neurčitost je totiž mnohdy opojnější než konkrétnost. ()
Galerie (16)
Photo © Les Films du Losange
Mnohovrstevný film, který řeší několik témat, navzájem však propojených a spolu souvisejících. Klidně se mohl jmenovat Stav věcí 2 nebo Všichni lidé bratry jsou. Protože třeba jedním z témat je, že věci prostupují člověka a člověk zase věci, nechává v nich svůj otisk (viz domy, které se kvůli dálnici mají zbourat). Objevují se tu s tím související křesťanské motivy - aby člověk nebyl nic, tedy aby byl něčím, nejlépe láskou, jinak není nic. S čímž souvisí naprosto skvělé povídání o Bohu a tvůrcích, kdy si tvůrci hrají na Boha a hledají tak Boha v jeho stvoření. Dále jsou zde myšlenky o pomíjivosti okamžiku („Nebo snad jde o důkaz existence okamžiku?“ řekne jedna z postav a komicky se vzdálí). Líbí se mi, jak film ukazuje propojenost obrazu a zvuku a naznačuje, že člověk nemůže být bez míst a věcí, jež ho tvoří a dotvářejí, stejně jako obraz bez zvuku. Už v roce 1993-4 se zde naznačuje možný zanikající svět ukázaný nejen na městě, ale i na filmu, kdy se do kin dostávají věci jen pro komerci a prodej, nikoliv z touhy filmaře po zachycení myšlenky - a toho okamžiku, o němž byla řeč výše. Dokonce tohle vše je nakonec personifikováno jako symbol v nepolapitelnosti osudové zpěvačky, která se však stále vrací, stejná, a přece jiná, o pár okamžiků jiná, podobně jako když přijedete po určité době do svého oblíbeného města, a ono je stejné, a přitom trochu jiné. Když jsem u toho, nechápu, proč české titulky na DVD nepřekládají všechny tři písně, když ten text je stejně důležitý jako ty básně o nicotě, v níž si autor uvědomí, že nemiluje? Ty písně jsou totiž o duši (kytary, písně a člověka), o přátelství a vzájemné pospolitosti nebo o čase a jeho plynutí (při srovnání s řekou, o níž se v předchozí scéně mluví). Ta určitá pospolitost je daná už v úvodu filmu, kdy se hlavní hrdina po průjezdu čtyřmi státy cítí panEvropanem (což tehdy znělo dobře, než přišlo to, jak vypadá EU dnes). Ostatně, úvodní záběry jen z auta, kdy se mění jazyky rozhlasové stanice (a podle nich i lze poznat náturu národa), a zobrazující města, bistra, bary a motely, kdy můžeme dokonce počítat dny a noci, kolik jich řidič ujel, považuji za hodně dobře vymyšlený. Velmi dobře a nenásilně je do filmu zakomponován i jemný humor (pneumatika, kličkování ulicemi v náklaďáku, poslední sklenička vína, čištění boty a sádry atd.) a drobné narážky na pozadí (nejenom na smrt Felliniho, ale také na 451 Fahrenheita či písničku Fool on the Hill - zde naprosto přesně zmíněnou). A jsou tu dořečeny i drobnosti, jako proč si pán tak dlouho nevybíral poštu (viz sádra na noze, že?). I dětští představitelé hrají moc dobře a mají zde svůj význam vzhledem k následné sbírce nikdy neviděných záběrů. Moc se mi líbily scény koncertu (tedy natáčení písní), dialog u mikrofonu, hudba celkově a posléze soustředění na ruchy a zvuky se zavřenýma očima. K tomu velmi dobrá kamera, která dokáže ty uličky podat, hra s detailem, barvami, náladou. Ostatně, dny, kdy hrdina tráví čas procházením po městě, aby točil všední ruchy, mi hodně připomněl Perný den a Ringův den volna. No a navíc jsem si z toho odnesl moc hezký novotvar „vidioti“, to sedí. :-) () (méně) (více)