Star Wars: Poslední z Jediů

Předchozí ´Rogue One´ mě nadchlo, protože učinilo odvážnou odbočku, vykašlalo se na Sílu a ukázalo válku jako něco, co zatraceně bolí. ´Last of Jedi´ naopak zase vrací Star Wars ke kořenům, k odkazu páté episody. Ať jde o lokace (bílá planeta) ,Síla je tu hmatatelná (na rozdíl od Abramsova filmu), rozvržení Síly dobra a Síly zla se překrývá (hlavní postavy o sobě a významu Síly pochybují) a vůbec jde o nesrovnatelné zlepšení oproti sedmé episodě. Ať jde o zacházení s postavami (Kylo Ren je konečně charismatický badass a ne puberťácký spratek z Bradavic, který vypadal v Abramsově filmu, jako by mu právě ukradli kouzelnou hůlku), o scénář , který je spletitý a zajímavý, že se těšíte na každou další scénu (výcvik Rey a její hledání sebe sama na opuštěném ostrově s Lukem považuji vůbec za to nejlepší, co tahle série nabídla) a konečně také přišel humor, který tak zdobil stařičkou trilogii. Takhle to má vypadat! Takže abych to uzavřel – pro mě jde po ´Impériu vrací úder´ o jasně nejlepší zářez do Star Wars univerza. (20.12.2017)

Chvíli jsem se ošíval nad tím, jak Johnsonův cit pro vizuální stránku nesahá Abramsovi ani do pasu a jak nostalgie je silnější než humor na první dobrou. Jenže to běžela jen úvodní půlhodinka, která je ve srovnání se vším, co přijde po ní, pouhým prologem. Jakmile začne atmosféra na ostrově houstnout a leckterá tajemství konečně otevřou svou náruč, je Poslední z Jediů konečně tím, co sliboval. Atmosferickou a osudovými postavami nabitou podívanou. Napětí, které z plátna teče každou vteřinu libovolné interakce Kyla a Rey, mi vyrazilo dech a přestože na sebe strhává většinu pozornosti a zdánlivě tak upozaďuje Finna, Damerona i samotnou Leiu, stojí to za to. Právě kontakt těchto dvou polovin jediného obrazu, navíc okořeněný Lukem v Hamillově životním výkonu, je klenotem, který třetí trilogii slavné ságy už teď cementuje na pozici trilogie nejlepší. (14.12.2017)

Stejně jako epizody předešlé lze i nový díl milované kosmické ságy jistě (a v jistém směru zcela po právu) odsoudit jen jako další z řady opulentních a dokonale vycizelovaných produktů hollywoodské filmové mašinérie, jehož jediným záměrem a smyslem je vykřesat co možno nejvíce z dmoucích se diváckých portmonek a udržovat tak v chodu drtivé soukolí nezřízené žravosti a plýtvavosti. Osobně jej ale vnímám (nebo jsem jej tak alespoň v tomto rozjímavém adventním čase napoprvé prožil; a to bez sebemenší špetky ironie) jako mimořádně krásný duchovní film o vznešenosti a výši lidské oběti, odpovědnosti za minulá selhání i nynější postoje a skutky, obrozující jiskře naděje a víry, zhoubném vlivu tantalovské zpupnosti a konečně o zázračné moci malých a nesobeckých skutků lásky, porozumění a dobroty (film v zásadě říká, že i ta nejdrobnější soucitná gesta, nejednou vykonaná jen tak mimochodem na cestě za podstatně důležitějšími a naléhavějšími cíli - jako ono zdánlivě nepodstatné osvobození týraných fathierů z dostihových stájí ve městě Canto Bight -, mohou roznítit plamen, jehož světlem vposledku zaplane celá galaxie). Duchovnost filmu přitom nevyvěrá ani tak z všudypřítomné mystiky unikavě tajuplné a všeprostupující Síly, nýbrž z neutuchajícího napětí a střetávání mezi pustošivým a bezohledným mužským (jangovým) principem, jehož jediným cílem je touha ovládat druhé a bez milosti potírat vše, co mu stojí v cestě, a pečujícím, soucitným a k druhým obráceným (a otevřeným) principem ženským (jinovým), pokoušejícím se toliko chránit to, co je mu drahé. Právě nejedno setkání s mlčenlivou a skromnou velikostí onoho křísivého, láskyplnně konejšivého přístupu ke světu, jemuž v nouzi nejvyšší nečiní potíž obětovat vlastní pohodlí a život, jen aby jiskra mohla plát a nadále probouzet naději na lepší zítřky, a který je zároveň schopen spatřovat dobro a svit i v těch, které jiní mají za beznadějně zbloudilé v temnotách, je nejen tou nejdůležitější lekcí pro mnoho zdejších (především mužských) postav, ale i zdrojem těch zdaleka nejsilnějších a nejdojemnějších okamžiků v celém filmu. (14.12.2017)

150 minut stopáže je trochu úmorných a některé části by bylo možno bez větší újmy vypustit, ale nuda naštěstí nehrozí. Zamrzí spíše zkratkovitost, s níž je tu a tam děj posouván kupředu, ale o to ve Hvězdných válkách nikdy nešlo (avšak zároveň proto si je nedokážu čistě fanouškovsky vychutnat, ale to sem nepatří). Osudovost, která ve staré trilogii byla neustále cítit, v sedmičce trochu zklamala a v Rogue One byla směšná, je na několika místech zpátky, a tak musím vyjádřit spokojenost. Není to dokonalé, ale Johnson to zvládl velmi dobře. (27.12.2017)

Noc po shlédnutí a já vlastně nevím, jestli Disney ten posun celé ságy vymyslel dobře nebo ne. První díl nové trilogie super, o tom žádná. Postavy byly zajímavý a odkaz na původní příběh zřejmý. Tady to vlastně není jiné. Celý ten námět se vlastně točí kolem Luka Skywalkera a nemá to chybu. Také představení nových světů tu dopadlo na jedničku. Místy jsem si užíval tu filmovou roztomilost, když se na scéně objevilo nějaký dosud nezmapovaný zvíře. Snad každé mělo oči jak kocour ze Shreka, takže si můžete představit, jak jsem u každé zvířecí scény jihnul. Na druhou stranu jsem si ale říkal, že to působí až moc dětsky. Recenze mluvili o tom, že tenhle díl je daleko temnější, než předchozí díly, ale podle mě temnota vypadá trošku jinak. Tu bych přirovnal tak k druhé epizodě. Tady ta epizoda je taková spíš roztomilá, trošku dětinská, hodně akční a válečná. Celkově vlastně fajn, ale na pátou hvězdu mi chybí trošku více epičnosti k celému Hvězdnoválečnému univerzu. (15.12.2017)