Knězovy děti

Film měl v sobě ze začátku neskutečnou lehkost, humor založený sice na absurdní zápletce, ale působil přirozeně, herecký výkony civilní, atmosféra pohodová, ale příběh začal postupně sračkovitět, scény byly naprosto zbytečně protahovány (zpívání na stožáru ) a díky tomu se ze závěrečné třetiny stalo v podstatě nezáživný drama. (13.06.2014)

Přesvědčivý obrázek dnešního Chorvatska. 1) Skutečnost, že mnozí komentátoři porovnávají film s Troškovými díly, svědčí o naprostém nepochopení věci. Matišičovi nejde o prvoplánovou veselohru, jeho posláním není pobavit za každou cenu. Komediální forma slouží jen jako prostředek sdělení._____ 2) Jakého že sdělení, ptáte se? Odpověď je nasnadě. Autoři se prostřednictvím absurdního konání vyjadřují k dnešku, k morálce, ke svědomí, ke každodennímu životu. Berou si na paškál církev, nacionalisty (lékárník) i běžné Chorvaty, aniž by se přitom dopouštěli nepatřičné paušalizace. Je jasné, že jde o výraznou nadsázku, ale stejně tak je jasné, že zase tak úplně ne._____ 3) Spíš úsměvný než bláznivě veselý snímek mě ujistil v poznání, že chorvatský humor se od českého příliš neliší._____ 4) Zaujalo mě, k čemu všemu lze použít šicí stroj. (16.01.2021)

Mate Matišić napsal hru Knězovy Děti v roce 1999. Kdo o ní slyšel, ať hodí kamenem;) Hej, opatrně, to bylo těsně - takže oprava - ať hodí kamenem, kdo o ní slyšel před filmem Knězovy Děti. Já tedy rozhodně ne, a nemám potřebu se s ní seznamovat. Důvod je prostý - jednak je sám autor podepsán pod filmovým scénářem (a hudbou), a jednak se pro mě filmová verze stala nejlepším zahraničním filmem roku (je konec září, tak jaképak copak;)). Fascinovaně a svým způsobem obdivně sleduji žertovné komentáře vyčítající snímku neoriginalitu, vulgaritu a proticírkevní propagandu, korunovanou obviněním, že zpovědní tajemství je tu vyobrazováno jako nástroj zločinu. Naštěstí převažují ty pozitivní, realitě bližší... Můj bude taky takový, a nejen proto, že většinu tohoto textu ťukám jednoruč, chovajíc ani ne měsíčního cvrčka:) Největším kladem Knězových Dětí je dokonalá atmosféra, která se postupně přetáčí od komedie o ztřeštěném, dobrou vůlí vedeném, ale lidskou podstatu ignorujícím, nápadu mladého kněze (Krešimiru Mikićovi je přitom čtyřicet), k poměrně kruté tragédii, kterou jsem ani v nejmenším neočekával - respektive očekával jsem jinou. Další pozitivum jsou skvěle zasazené gagy, vyplývající z neustálého oprávněného poukazování na lidské chyby, ale i z chorvatské reality a jejího historického základu (když se nad tím zamyslíte, z každého lékárníkova slova mrazí). Bezelstnost, s jakou lékárník s trafikantem prezentují svoje diagramy nebo videa ze svých chytrých telefonů, je dokonale odzbrojující, stejně jako Nessun Dorma - ta ale samozřejmě úplně jiným způsobem. Důležité je, že oba fungují. A to v tomhle filmu dělá všechno, včetně "zchradišťá" reklamního číšníka Jureho. V žádném případě to není "Made In Taiwan", ale poctivé balkánské filmové dílo se vším všudy, a ode mě dostane 90%. A ještě PS: V Chorvatsku jsem nikdy nebyl;) (23.09.2014)

Epizodická sieť slobody v tej najčistejšej podobe. Z námetu sa ale dalo vytrieskať viac, predsa len z toľko krát omielanej kontroverznosti a pohodovej atmosféry by som čakal ucelenejšiu a uspokojivejšiu ostrosť vtipu, pretože si snímok na miestach, kedy som už konečne čakal na tú povestnú hranu humornosti, zvolil bojácne odbočky a v pasážach, kedy čakám inteligentnosť dialógov, zbiehame k spomínanej kontroverzii príbehu (kondómy...) - avšak s nie veľmi vydarenou satirou. (10.10.2014)

Lidová komedie a přesně ten typ filmu jaký Zdeněk Troška nikdy nenatočí. Film, který humor valí z plátna větším proudem, než-li karlovarská vřídla. Takhle nápaditě zpracované running-joky jsem snad ještě neviděl. Úplně nejvíc mě ale překvapuje, že většina podobných snímků ztratí ve druhé třetině dech, aby ve finále mohla moralizovat. Tady se tlačí na pilu až do úplného závěru. Ovace ve stoje pro tvůrce naprosto zasloužené. (04.07.2013)