Vinnetou

Vinnetou, Old Shatterhand, Sam Hawkens, Karel May... Hrdinové mého dětsví. A všechny postavy knihy měly tváře svých filmových protějšků, alespoň v mé hlavě dokázaly "vinnetouovky" přebít i výtečné ilustrace Zdeňka Buriana. Samozřejmě, z hlediska rýpala analytika je to velmi naivní a tak trochu neumělá nápodoba westernu, jenže co naplat, nostalgie je mocná čarodějka a já dodnes nedám na tenhle koprodukční skvost dopustit. Oproti knize je sice trochu méně lyrický, ale přesto vystihuje jejího ducha a já se k němu budu vždy rád vracet, i když už jsem chlapeckým mokasínům dávno odrostl a mou stříbrnou pušku (zhotovenou z kvalitního polystyrénu) zavál nemilosrdný čas... (27.06.2004)

„A aká bude moja zbraň?“ – „Odvaha a rýchlosť.“ Tak takto to celé začalo. No, vlastne nezačalo. V skutočnosti sa to začalo už o rok skôr v Poklade na Striebornom jazere, o ktorom si mnohí myslia, že ide o predposledný diel série, ale v skutočnosti sa poklad hľadal ako úplne prvý a Winnetou 1 paradoxne (napriek číslovke v názve) prišiel až po ňom. Čo z neho logicky robí prequel, keďže v Poklade na Striebornom jazere boli Winnetou a Old Shatterhand „bratia“, kým vo Winnetou 1 sa ešte len spoznávajú a dôjde na legendárne rezanie zápästí na znak priateľstva. Zaujímavé na scenári je, že hoci obsahuje typického mayovského belošského fúzatého zlosyna bažiaceho po moci a peniazoch (a obklopeného tridsiatkou na všetko odhodlaných bastardov, ktorí najskôr strieľajú a potom sa pýtajú), je to skôr ako keby vedľajšia, pre dej nie príliš dôležitá dejová linka. Tvorcovia sa sústredili na prvopočiatky vzťahu náčelníka Apačov a nemeckého inžiniera so zmyslom pre spravodlivosť. Objavuje sa tiež Winnetouova sestra Nšo-či, ktorá sa absurdne zamiluje do Old Shatterhanda a na konci Old Shatterhand vraví, že aj on do nej, ale zdalo sa mi, že je mysľou pri výkresoch. Pozoruhodné je, že hoci tu Nšo-či umrie, tak v Old Firehandovi (ktorý vznikol o 3 roky neskôr) vystupuje. Nejde však o prequel, lebo v Old Firehandovi Winnetoua titulujú náčelník Apačov, k čomu ale došlo až tesne po smrti jeho otca v dnešnom filme, pričom ale Nšo-či zomrela pár minút po otcovi. Ešte stíhate? Winnetou 1 je vcelku drsný, krvavé detaily v ňom samozrejme nenájdete, ale bodnutie nožom do krku alebo finálna akcia (zakončená šplhaním sa očividne o vlastnej prehre presvedčeného zlosyna, ktorého ak nezabije pád z výšky, tak nabodnutie na pripravené oštepy zaručene) sú naturalistické aj bez explicitnej krvi. Páčilo sa mi, ako sebavedomo je poňatý Old Shatterhand, viď. napr. jeho likvidácia v saloone, ktorá vyzerá pomaly až ako superhrdinská paródia. Nad scenárom sa mi občas zastavoval rozum (to je aká férovosť, že Old Shatterhandovi nielenže nedali zbraň, ale rovno mu urobili dieru do kanoe?). (06.09.2020)

Ťažko hodnotiť niečo takto kultové, čo tak výrazne ovplyvnilo môj intelektuálny vývoj :) Drsnejšie a menej romantické ako ostatné filmy, ale sympaticky sa ako-tak drží predlohy a herci vynikajúco "hrajú" svoje postavy. Hudba je nesmrteľná, akcia dobrá... Film, ktorý si vytvoril vlastný (pod)žáner... (07.12.2006)

Znáte ho všichni – Vinnetou, syn náčelníka Apačů Meskalerů. Jeho jméno žilo ve všech ústech, v každé chatě, u každého táborového ohně. ... Apačové byli bělochům přátelsky nakloněni, přesto byl jejich osud zpečetěn, protože vlastnili to, čeho si vetřelci nejvíce vážili – půdu a zlato. . . . Slovo KLASIKA v tomto případě není pouhé klišé...No schválně - kolik generací na tomto vyrostlo? A ještě vyroste? Chyby: A) Když Old Shatterhand v koloně dostavníků pronásledované indiány zapálí dynamit, skáče spolu s kočím na koně uvolněné ze spřežení. Všimněte si, že kočímu uletí klobouk, avšak v následujícím záběru jej má opět na hlavě. B) Když Kiowové střílí šípy po dostavnících, tak si můžeme všimnout, jak se mění poloha levého šípu na zádi vozu, v němž jede Sam Hawkins, Bullock a Old Shatterhand. C) Ve scéně, kdy hovoří Santer s Bancroftem (v Santerové "kanceláři"), má Mr. Bancroft krásně zavázanou kravatu. O chvíli později ji má volně vidící na vestě, přitom se jej Santer ještě ani nedotkl. Teprve později jej chytne "za límec". D) Než lokomotiva narazí do Saloonu, uprchne Santer štolou do vedlejší budovy. Když utíká odsud, má v ruce pušku. O chvíli později se střetne s indiánem a zbraň upustí na zem. Poté, co naskočí na koně, drží pušku opět v ruce. E) Je dost nepravděpodobné, že by dělníci z Great Western stihli za noc přeložit koleje až k Saloonu, stejně tak Santer se svými muži by neměli šanci vykopat tak dlouhou štolu během jedné noci, navíc jen za pomocí krumpáčů a lopat. (12.10.2010)

Známý český cestovatel, sběratel kaktusů Alberto Frič měl jednou besedu se žáky pražské základní školy a když jim líčil své zážitky z pobytu mezi Indiány, přišlo mu z publika několik dotazů, kterým neporozuměl a připadaly mu absurdní. Jal se napravovat pokřivené představy školních dítek o životě indiánských kmenů, jenže narazil na hradbu opovržení. Byl odhalen jako drzý podvodník, protože každé z těchto dětí mělo už jasnou představu o Indiánech z románů Karla Maye. Ten sice nikdy v Americe ani na Balkáně a v Asii, kam situoval své dobrodružné romány, nebyl (vlastně to není úplně pravda, ke stáru právě na základě kritiky, že všechno napsal bez znalosti reálií, aniž by vystrčil nos z Německa, vycestoval na místa, kde se pohybovali jeho literární hrdinové), ale dokázal naplnit představu nejen školní mládeže o tom, jak má vypadat romantický dobrodružný hrdina a zábavný příběh. Nejde mi ani tak o to, že Mayovy příběhy nemají s realitou indiánských společenství a Divokého západu prakticky nic společného, jako spíš o to, že jsou z mého dnešního pohledu tak naivní, až překračují hranice sebeparodie. Vinnetuovy příběhy, stejně jako knižní sérii Ve stínu pádišáha, jsem přelouskal mezi devátým a dvanáctým rokem a už ve 13 mi přišly tak trochu úsměvné a přešel jsem k takovým kouskům, jako byl Tecumseh od Fritze Steubena nebo Dva divoši od Ernesta Setona. K určitému věku zkrátka a dobře Vinnetou patřil, i když i tady je namístě mluvit o minulém čase, protože pro generaci mých dětí už jsou tihle hrdinové "totálně out". Překvapuje mě ale mimořádně vysoké hodnocení, které je v tomhle případě výsledkem mimořádně silné dávky nostalgie. Tenhle jev je ostatně typický nejen pro Mayovky 60. let. Dospělí si zkrátka vybaví, jak úžasně na ně působily tyhle příběhy v dětském věku, i když silně pochybuju, že by byli ochotni sjíždět série příběhů o Vinnetouovi i dnes. Vzpomínám si, jak jsem asi v 15 letech zhlédl Žuta a přísahal si, že tím s filmovým Mayem účtuji naposledy. Z Vinnetouovek už dnes funguje jen hudební motiv, krása vápencových chorvatských pohoří a vzpomínky na dětství. Celkový dojem: 40 %. (23.11.2013)