Pompeje

A všechno lehlo popelem. Už logo Paramountu v úvodu filmu s padajícím popílkem připravuje diváka na to, že by to neměla být žádná selanka. Nabízí se tedy, zda to bude za A/ totální filmový výplach, B/ filmové pom(p)eje anebo za C/ jen dobře udělaný film, který si přivlastnil stereotypy katastrofických filmů a nečekaně i telenovel, s nimiž umí pracovat pro účely a požadavky moderního diváka. C je správně. Na Jirku Pomeje zde (naštěstí) nenarazíte, a to ani v CGI podobě, ale na trikovou pasáž samozřejmě řada přijde. Vedle toho je k nepřehlédnutí typický režijní rukopis velebeného i zatracovaného Paula W.S.Andersona, a především moderní až akční pojetí historických událostí, které historiky přivádí k hromadným záchvatům hysterie a u teenagerů tahle atraktivně natočená verze zániku starověkého města vzbudí alespon povrchní a chvilkový zájem o antické dějiny. Katastrofický spektákl si jde vesměs přímočaře za svým. Aby to nebyla taková nuda, tak se většinou používá, pokud možno, co nejmodernějších režijních postupů, které u filmu udrží i vola, a současně nedělají z diváka vola při zobrazování událostí, pokud ovšem ten nepřijde na projekci dějepisně nabiflovaný. Leckdo nemusí mít s Andersenovými filmy ty nej zkušenosti a může vznést námitky proti jejich určité umělosti, kdy se hraje hodně na efekt a kvalitní vypravěčský styl poněkud absentuje. Po delší době se režisér i navzdory jednoduchému scénáři, který příliš mnoho extra nápadů nevymyslel, ačkoliv se nad ním sešla hned trojice scénáristů, s tímto svým záporem pokusil něco udělat a jeho postavy už mají životnost nepodléhající efektnosti za každou cenu, a dokonce jsou zasazeny do děje. Pravda, děj nemá svým pojetím a vlivem plytké milostné romance daleko do telenovel, což u velkofilmu vycházejícího z reálií není žádná velká výhra. Žádný strach. Dobových reálií se také film až tak úzkostlivě nedrží. Čekal jsem, že se režisérův megalomanský styl naplno ozve v té druhé apokalyptické půlce, na kterou každý divák byl hodně natěšený, kdy všechno bude padat, hroutit se a vybuchovat. Ano, k tomu skutečně dojde, ale všechno se to smrskne do málo strhující, a navíc krátké pasáže zabírající sotva 20.minut z filmu. Pro mě to bylo asi největší zklamání z filmu. Jako divák jsem pozoroval tu CGI zkázu, jež je známa z dějepisu, ale ačkoliv došlo ke zhmotnění představ prostřednictvím technicky zdatného režiséra, jak to asi probíhalo, tak jsem z toho u vytržení nebyl a nic to zkázonosné divadlo se mnou neprovedlo. Casting přece jen slabší v intencích laciných seriálových proporcí. Kit Harrington v hlavní roli příliš neevokuje zástupce krvelačných Keltů, jak je znám z literatury. Vypadal poměrně kultivovaně a nijak k jeho chybějící umolousanosti nepřispíval ani málo "odraný" a zdevastovaný look. Tohle prostě nebyl divoch, jak má být, ačkoliv chápu, že to měl být ideální zachovalý krasavec pro Lady Cassiu, která už se ho nemohla dočkat. Emily Browning ji zahrála s citem a uvěřitelnou křehkostí. Kiefera Sutherlanda mám poslední dobou spjatého se seriálovou tvorbou. Svého zlotřilého senátora Corva však vystřihnul s nadhledem. Občas navrch přihodil dobrou hlášku a byl jedním z těch výrazných prvků v seriálovém castingu, jež se rovněž značně promítl do vedlejších rolí, ve kterých bych, asi až na jednu výjimku, našel někoho zajímavého. Film možná zdánlivě není o hercích, ale o zkáze. Překvapivě je tomu naopak. Zkáza je tady téměř až nepodstatná, pomalu až rušivá, a jak už jsem zmínil výše, nezabírá příliš velký prostor. Místo ní se řeší, kdy chrabrý Milo coby nepřemožitelný gladiátor a nezlomný otrok v jedné osobě, vyzve na souboj římského vraha svých rodičů, kterého po mnoha letech neomylně poznal, kdy ještě jako dítě byl svědkem vyhlazení své keltské vesnice (pravda, za ta léta se zloduch moc fyzicky nezměnil), zda uteče nebo neuteče se svojí láskou Cassiou z Pompejí někam do pryč, protože pokud tak neučiní včas, hrozí reálné nebezpečí, že mu ji proti její vůli egoistický senátor vyfoukne za účelem snatku, a také budeme svědky pevného bratrského pouta, v rámci korektnosti mezi černým a bílým otrokem. Nebylo to nezajímavé, nebylo to však ani extra strhující, rozhodně ne nudné, a hlavně, filmu chybělo něco překvapivého a osobitého a méně vykradnutého z jiných filmů, ovšem dovedně přetvořené tak, aby to bylo pro erudované znalce málo identifikovatelné. Jako bych přesně věděl, co přijde hned v následující scéně, a skutečně tomu tak neomylně bylo. Osobně jsem to čekal nabušenější a ještě více mega. To se nestalo, ačkoliv přidat se fakt mohlo. Výhodou je, že to režisér nenatahoval do úmoru. Film dostal přijatelnou a dobře plynoucí stopáž, ve které překvapivě proklamovaná zkáza dostala nejmenší prostor. Sice dokonale technicky natočená, avšak emočně plochá. Občas to hrozilo i filmu, jako celku. Filmy historického ražení v letošním roce zažívají boom. Po jednom Herkulesi a druhém, co teprve přijde, a jedné "třístovce", se dostavily právě včas také proslulé Pompeje. V konkurenci obstály nepřehlédnutelně, bylo impozantní sledovat přenesení této tragédie na filmové plátno, ale v paměti až tak natrvalo tohle katastroficko-historicko-milostné drama přece jen neuvízne. Kdo ví, co je toho příčinou. Asi Pompeje, co lehly po erupci vulkánu popelem. Nesvádějme na ně všechno, co, až tak extra super, nevyjde. Mé hodnocení: 70% (06.04.2014) (méně) (více)