Podivná barva slz tvého těla

Za obrazem. Když jedna z postav provrtá hlavu secesní malbě a objeví za ní smrtící tajemství, divák je filmem nucen překračovat povrch filmového obrazu - hororový žánr je sice po stránce významu svrchovaně dementní, ale má k tomuto překonání obrazu velmi blízko po stránce technik a účinků. Stejně jako v "Amer" i zde je (snad hlavním) jednotícím prvkem vyvolání materiálního, fyzického účinku obrazu na diváka, jenž nesmí setrvávat jen u jeho vizuality. Řezání pokožky, bodání masa, krev-slzy-sliny, vpády zvuku a předmětů do tkáně postav a vnímání diváka - to je dialektika filmu a diváka, jež spojuje logicky nespojitelný příběh. A v "L'étrange couleur" je postup, jakým je toho docíleno, zvláště viditelný - fyziologický efekt filmového obrazu vždy přichází v onom (hororovém) okamžiku napětí, suspense všech obvyklých očekávání běžného světa (srovnej suspense a suspension ve francouzštině, v češtině filosofický či právní význam slova suspense). Přesně v tom okamžiku dochází k zaskřípání, probodnutí, útoku ruky či zjevení oka atd. Ve spojení s tím je nutno se zastavit u funkce opakování: nejde jen o lynchovské opakování na rovině příběhu, ale právě o spojitou funkci mířící k oné suspensi - jsme vždy o to více překvapeni, o to více napnuti, o co více si nejsme jisti tím, co přijde, a tento pocit je paradoxně posílen postupem, kdy opakování prvků syžetu či obrazových analogií vždy v závěru přináší něco nového. Instruktivním je proto sekvence v polovině snímku, sloužící až jako kognitivní schéma: hlavní hrdina se vždy probudí otravně bodavým zvukem interkomu, nucen vždy jinak prožívat svou smrt v sečné, bodné, dusivé atd. podobě. (21.10.2015)

Nejvýstižnější popis se mi jeví jako "sebestředné filmařské cvičení". Neustále se opakující postupy, nadužívané efekty a důraz na detail. Pobaví / potěší odkazy do minulosti (nejen k giallu), esteticky, resp. audiovizuálně to může leckomu lahodit (stejně jako předchozí Amer), přičemž sám nepopírám, že některé momenty a kamerové záběry nepostrádají originalitu, nicméně čeho je příliš... Zároveň chápu, že nejde v prvé řadě o dějovou linku, přesto chybí jakési pojivo mezi vizuálem a tím, co se skrývá (nebo má skrývat) pod povrchem. Divák zkrátka není účasten a upřímně mi bylo naprosto lhostejné co se v daný moment na plátně děje, dokonce i jak celý film skončí. Pocit vyprázdněnosti... │40% (10.03.2015)

Silný a neopozerane spracovaný zážitok s neuspokojivým vyústením. To, že forma prebije obsah bolo dávno jasné, ale osobne by som ocenil keby sa s tými farbičkami, hudbičkami, úletmi a strihmi narábalo citlivejšie a oprostilo sa to tak od niekoľkých škaredo naivných a gýčovitých úkazov, ktorých síce nebolo veľa, ale aj tak trochu narúšali celkový opojný audiovizuálny dojem. Ináč fajn, mať to o kúsok viac deja, či aspoň nejaké reálne rozuzlenie, tak sa ani nesťažujem. (08.07.2014)

Pokud nemůžete Edwige odpustit, že si na pár dní odskočila do Hostelu, je tenhle snímek právě pro vás. Sympatická tvůrčí dvojice Hélène Cattet a Bruno Forzani vytvořila výtvarně opojné dílo v secesních kulisách, kterým neskládají hold jen žánru giallo, ale zároveň i známé giallo queen. L'étrange couleur des larmes de ton corps je podobně uchvacující jako název. Poetický snímek plný mimořádných nápadů, čistých zvuků a tajemna. Vypravěčská struktura, kdy je veškeré dění zahrnuto jen do vnímání hlavní postavy a tím pádem eliminováno všechno „nepodstatné“ okecávání, je až hypnotizující. Jenže v rozpadu klasické vypravěčské struktury se nachází i největší kámen úrazu. Tohle osekání už tak dost jednoduchého děje nutně vede v jedno ze dvou vyústění – kratší stopáž nebo nutnost dění dofouknout. A Cattet s Forzanim si volí druhou možnost – protože měli spoustu pěkné hudby, ke které bylo potřeba vymyslet scény. Jsme tak nuceni sledovat natahování některých dějů, otravné cyklení a přidání zbytečných výjevů. (12.11.2014)

Nesporně zajímavé vizuální orgie, ale Carax nabízí přeci jen lepší. Mimořádná se mi jevila audio stránka filmu. První půl hodiny nezazní ani jeden tón, jen skvěle úsečné zvuky. Když se konečně hudba probere k životu, na oko se zdá nepatřičná. Musím říci, že chvílemi jsem se i bála, což by mě bezpochyby vedlo k absolutnímu hodnocení, jenže to by se tvůrci nesměli některými svými nápady nadchnout tak, že by je několikrát opakovali. (Viděno během Challenge Tour Speciál 2015: Filmový lov.) (13.06.2015)