Birdman

Iñárritu je génius, vím to už od 21 gramů a teď mi to jen potvrdil. Pro mě téměř dokonalý film s obrovským přesahem, který však objeví pouze divák, který se nechá filmem unášet a přistoupí na Iñárritovu hru, jakmile se chytnete, má Vás v hrsti až do konce filmu. Ta absolutně odzbrojující forma má za následek silný, intenzivní zážitek a ani na chvíli Vás film nenechá vydechnout. Úžasná kamera, zajímavá práce s hudbou a samozřejmě výteční herci. Nejvíce mě překvapila Emma Stone, které ale hodně pomohl scénář, protože ty nejlepší slova padaly právě z úst této herečky. Že film nemá emoce? Já jsem jich teda ve filmu našla hodně a to hlavně proto, že Iñárritu nestvořil jen nějaký imaginární divadelní svět, ale na malém prostoru dokázal zobrazit reálný svět, ve kterém se denně ocitá každý z nás, a hned několikrát jsem se ve filmu dokázala najít, což by mě podle obsahu nikdy ani nenapadlo. (28.01.2015)

Úchvatný filmový zážitek. Birdman je smutným příběhem zkrachovalé existence, jež touží po uznání, kterého se jí nedostává. Takže v podstatě klasická Iñárrituovská depka, akorát protentokrát zabalená ve velmi svěžím a dravém formálním kabátě. O závěru se dá diskutovat, já tu teď napíšu svůj pohled na něj (spoiler), takže pokud jste film neviděli, dál rozhodně nečtěte! Celý film je o tom, jak si Riggan snaží vydupat uznání a dávno zašlou slávu. Je přesvědčen, že umí věci, za které ho jeho okolí dostatečně neoceňuje. Nejde mu ani tak niterně o umělecké vyjádření - prostě chce, aby hra měla úspěch. Když pochopí, že nesympatická vlivná kritička mu jeho hru v každém případě zadupe do země, pokusí si "koupit" úspěch posledním zoufalým nápadem - sebevraždou na jevišti. Není to upřímná sebevražda, to by se prostě normálně zabil. On si manifestačně a trapně bulvárním gestem pokouší dát auru umělce, který pro své dílo položil život. Lacinná atrakce, akce, lidé chtějí vidět krev, jsou na to zvyklí z mainstreamových filmů. Publikum tleská, kritička znechuceně odchází, protože Riggan předvedl přesně to, co čekala, možná ještě hůř. A Riggan umírá, protože když si člověk strčí pistoli k hlavě a vystřelí, tak většinou umře. Pak následuje střihová sekvence (!) a po ní epilog. Celý předchozí film se tváří, jako kdyby byl točen na jeden záběr - a to ať se skáče v čase, prostoru, ať sledujeme reálného Riggana nebo jeho halucinace. Pokud je epilog střihově oddělen, mělo by to mít nějaký smysl - totiž že sledujeme něco jiného, než jsme sledovali doposavad. Nemůže to být živý Riggan, nemůže to být ani to, co si živý Riggan paralelně představuje, zatímco dělá něco jiného. Podle mně je to prostě představa toho, jak by Riggan ideálně chtěl, aby jeho manifestační sebevražda dopadla. Tedy aby a) neumřel, b) zapšklá kritička mu napsala pozitivní recenzi, ačkoli něco takového jasně odmítla c) lidé se o něj opět začali zajímat d) jeho dcera poznala, co v něm je, uviděla v něm jeho zázračné schopnosti (závěrečný pohled vzhůru). (konec spoileru)Tedy jak říkám, za mě docela depka, ačkoli mnoho diváků ten závěr určitě může vidět jinak. A to je na tom právě super. (24.01.2015)

Fénix povstal z popela. Ne. To se jen stárnoucí netopýr probudil z dlouhého spánku. Birdman nabízí vyčerpávající představení(pro obě strany) a velmi výraznou hudbu - která mi duní v uších ještě teď. Jisté odlehčení přichází jen se stoupajícím vzrušením Edwarda Nortona. Očekávala jsem ohromující let, on však přišel strmý pád. (30.01.2015)

Tak si to shrňme. V roce 2014 MCU jelo už 6. rokem, DCEU se přidalo 2. rokem, čtení komiksů bylo v plném proudu mezi mainstreamem i mezi akademiky. Logicky tedy přišel artový projekt, který z této situace vytěžil maximum. Alejandro González Iñárritu sáhl po hře Raymonda Carvera What We Talk About When We Talk About Love (1981), na jejímž půdorysu vystavěl broadwayské backstage drama. A to nikoli drama ledajaké, ale okořeněné krizí středního věku a superhrdinským subžánrem. A protože hlavní roli dostal Michael Keaton alias Batman 89, nelze než zatleskat. Někdo by mohl namítnout, že jde zde forma až sebestředná - a ona je. Jednotlivé dlouhé záběry snímané ruční kamerou jsou nazkoušené jako samostatné malé divadelní inscenace, hudbu obstarává prakticky výhradně improvizující bubeník. Ale tak už to v umění chodí, že se předhání forma i obsah. A tady si to naštěstí všechno sedlo v jeden pohlcující celek nevšedního tempa. (03.02.2024)

Na Birdman se mně hrozně těžce dívalo. Popravdě mi trvalo asi prvních dvacet minut, než jsem se vůbec zorientoval v tom, na co to vlastně koukám. Po těch dvaceti minutách jsem sice pořád nedokázal být v obraze ohledně toho, co je realita a co fikce, nicméně alespoň jsem mohl začít vnímat pobuřujícně dokonalou kameru, která všechno natočila aniž bych pocítil jakýkoli střih scény. Některé momenty byly naprosto boží a přišlo mi, jako kdyby někteří herci vedli nekonečné dialogy, u kterých jsem si říkal, jak se to mohli naučit. A jelikož pochybuju, že se to učili, tak pak skláním obrovskou poklonu za dokonalou improvizaci. Ač to bylo cokoliv, tenhle film Vám ukáže, že Michael Keaton, Edward Norton, Emma Stone, Naomi Watts nebo Zach Galifianakis umí hrát jak bohové. Já tenhle film tak trošku vnímám i jako oslavu herectví, také z toho ale cítím určitou ignoranci a opovrhování Hollywoodem. Celé je to totiž jak pod náporem nějaké vědmy, která každého zná a staví před něj plátno, kde se má ospravedlnit. Michael Keaton tak ironizuje superhrdiny ač sám jeden byl. Edward Norton jakmile dorazí na scénu, okamžitě diriguje jak co má být. Zach Galifianakis je tu až nezvykle vážný a Emma Stone tu má pár dialogů takových, že se Vám bude tajit dech. To abyste věděli, že to také má v sobě. Birdman je neuvěřitelně zvláštní film. Osobitý, dvouhodinově nenudící a rozhodně zapamatování hodný. Není pro každého, ale kdo ho bude chtít vnímat, ten si tuto filmařinu plnou poctivých filmových záběrů beze sporu užije. A minimálně se do pár herců bláznivě zamiluje. (27.01.2015)