Jako nikdy

Mám ráda Jiřího Schmitzera a vážím si jeho herectví, ale v tomto snímku mi přišel trošku jako rekvizita.. Bohatě stačilo jen to jak "nemocně" vypadá a prohodit pár kousavých poznámek.. Holky si to zase herecky vynahradily a na Petru Špalkovou a Taťjanu Medveckou se hezky dívalo.. Mrzelo mě, že nám film ukazuje příběh, nikoli jeho podstatu.. Navíc přikládá do kotlíku více postav, než by bylo třeba.. Hodně mi připomínal mnohem silnější díl seriálu "Soukromé pasti" s Bartoškou, kde se řešila eutanazie, tady šlo spíš o vztah dvou rozdílných žen, které spojuje jeden umírající muž.. Hlavní téma příběhu asi je, jak mladá, relativně pohledná a živá žena může milovat a zůstávat s nerudný, nevzhledným, nemocným a starým mužem - budete se divit, ale tohle chápu, jen nám to film bohužel hlouběji nezdělil.. Další linií je vztah bývalé a současné milenky, které spolu dokáží díky muži vcelku civilizovaně vycházet.. Vztah manžela, který toleruje své ženě pečovat o bývalého milence.. Vztah syna k nenáviděnému otci na smrtelné posteli.. Rozhodně zajímavé téma, které stojí z zpracování! (06.02.2014)

Komorní drama, které se nepodbízí (ostatně u Zdeňka Tyce je to docela pravidlem), umí vykreslit postavy, umí pracovat s atmosférou, dokáže vyburcovat herce k výborným výkonům, které jsou uvěřitelné a nehysterické, nebojí se otírat/připomínat důležitá společenská témata. Sympaticky účelný vztahový spletenec nejen o umírání. (02.03.2015)

Optimistický film o zomieraní. Pretože plný poézie, jemnej starej i vhodne zvolenej novej hudby (Visací zámek, Kazety) a krásnych obrazov českej vidieckej krajiny. O umierajúceho sa stará partnerka súčasná aj bývalá. Dočká sa i bonusovej návštevy syna i budúcej nevesty. Isteže sú tam vážne konflikty a nevyriešené veci z minulosti. Keby ich nebolo, šlo by o čistú gýčovitú selanku romantického umierania v záhrade plnej voňavo dozrievajúcich ovocných plodov. Obratne vyriešené príjemné pozeranie na nepríjemnú tému obdivujem a napriek kritizovanej podbiehavosti, údajnej stredoprúdovosti a povrchnosti, som si film ako skvele zrežírovaný druh iluzívnej rozprávky vychutnal. Pretože, úprimne: dnes temer každý umierajúci končí na gumou potiahnutom nemocničnom lôžku, v opatere sestričiek, čo nemajú na nič čas, opásaný infúziami a hadičkami. Príbuzným robí dobre, keď sa môžu nepohodlnej skoromŕtvoly zbaviť jej odvozom do studených a chladných inštitúcií akými sú nemocnice, doliečovacie ústavy, či domovy sociálnych služieb. Protipohľad na inú možnosť, nevzdávajúcu sa kontaktu s umierajúcim, no stále sa života dožadujúcim preto potešil. (14.11.2013)

Jedno je isté: fakt už nikdy. Ja nič proti Schmitzerovi, veď Sovákovi ako syn v Marečkovi sekundoval celkom dobre a Kroupa mladší bol fakt vůl, ale tie výkriky to je na českého leva? Jedine, že by platilo to slávne "ze lva se stal pejsek". Vyrušoval ma nenormálne a jeho osud som mu až hanebne prial no. Jedine na Pidrmanovú sa dalo pozerať. Ale len pozerať. (22.11.2023)

Film Jako nikdy předchází pověst regulérní analýzy tématu smrti a umírání. Holý fakt, že Češi se zmíněnému jevu vyhýbají jako čert kříži, by mohl film katapultovat do středu diváckého zájmu - jsme přeci jen učedlníky Spalovače mrtvol, který neopakovatelným sarkasmem propojil maloměšťáckou idylku s pěkně rozpáleným krematoriem. V případě Jako jindy se ale kmotra zubatá musí spokojit s druhými houslemi: film je spíše o tom, co se stane, když se samorostlému estétovi odehraje před očima (resp. před postelí) celý život. Naštěstí ale je na co koukat. Filmu opravdu chybí odvaha zakousnout se do tématu pořádně hluboko (jako to udělal třeba Haneke ve své Lásce, nebo ještě lépe Nichols ve Vtipu), nebo naopak se satirickým nadhledem (Invaze barbarů). Hodně energie se vkládá do vedlejších motivů, prostor je na utvoření potřebné baladické nálady přelidněn a rušen vedlejšími tématy. Klíčové téma se postupně samo dohledává ve střetu a souznění dvou typů milenek, velmi připomínajících rousseaovský milostný trojúhelník tvořený jednak ženou schopnou sdílet uměleckou a filosofickou reflexi díla, jednak ale i ženou, která tohoto schopna není a miluje "od přírody". Jak P. Špalková, tak T. Medvecká podávají v tomto partu skvělé výkony, typizují dvě tváře ženské lásky a dva archetypy ženy vůbec. Jiří Schmitzer v tomto filmu definitivně prokázal, že je herec evropského formátu. Svůj doušek filosofické nadstavby, který svému umírání podle docela skoupého scénáře měl dát, odevzdal svrchovaně - v jeho podání se divákovi vybaví, že jednou z cest k uskutečnění sebe sama a dovršení existence může být (vedle náboženství a meditace, jak pravil Schopenhauer) i očistné umění. Vangoghovským variacím postupujícího šílení, jak je herec podává, mohl být dán větší prostor. Suma sumárum: velmi dobrý film, spolu s Collete mana nebeská padající v předvečer Kameňáku 4 na palice národa českého. (20.01.2015)