Režie:
Zdeněk TycScénář:
Markéta BidlasováKamera:
Patrik HoznauerHrají:
Petra Špalková, Jiří Schmitzer, Taťjana Medvecká, Marek Němec, Jana Pidrmanová, Zdeněk Palusga, Marek Taclík, Pavla Beretová, Luboš Veselý (více)VOD (2)
Obsahy(2)
Strhující příběh jednoho krásného léta, během kterého by se nechtělo umírat nikomu, natož tomu nejtvrdšímu samorostu. Pro tento komorní film jsou klíčové tři postavy, vedle hlavního hrdiny jsou tu dvě ženy. Karla, asi pětatřicetiletá, je svému životnímu partnerovi něčím podobná: malířka, bohémka, pro ostrá slova nejde daleko. Kontrastní k těm dvěma je Jaruna, vdaná asi pětapadesátiletá žena, zdravotní sestra. Kdysi byla milenkou pana malíře. Tato trojice vede marný boj se smrtí, bojují sami se sebou a současně mezi sebou – což přináší každému z nich určité očištění.
Na začátku vidíme malíře Holase, jak se ještě pokouší kreslit, tvořit, jak se vzteká, že už nemá sílu. Netuší, že jeho energie začne mizet jako voda v písku, že vše půjde tak rychle. Okolnosti ho stahují do postele, která bude smrtelná. Ještě se párkrát nechat vytáhnout před barák, aby viděl oheň, hvězdy...
Dvě ženy v jeho blízkosti se k sobě postupně přibližují. Jsou rozdílné, ale nikterak jim to nebrání soustředit se na to, co je opravdu důležité.
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (180)
Film Jako nikdy předchází pověst regulérní analýzy tématu smrti a umírání. Holý fakt, že Češi se zmíněnému jevu vyhýbají jako čert kříži, by mohl film katapultovat do středu diváckého zájmu - jsme přeci jen učedlníky Spalovače mrtvol, který neopakovatelným sarkasmem propojil maloměšťáckou idylku s pěkně rozpáleným krematoriem. V případě Jako jindy se ale kmotra zubatá musí spokojit s druhými houslemi: film je spíše o tom, co se stane, když se samorostlému estétovi odehraje před očima (resp. před postelí) celý život. Naštěstí ale je na co koukat. Filmu opravdu chybí odvaha zakousnout se do tématu pořádně hluboko (jako to udělal třeba Haneke ve své Lásce, nebo ještě lépe Nichols ve Vtipu), nebo naopak se satirickým nadhledem (Invaze barbarů). Hodně energie se vkládá do vedlejších motivů, prostor je na utvoření potřebné baladické nálady přelidněn a rušen vedlejšími tématy. Klíčové téma se postupně samo dohledává ve střetu a souznění dvou typů milenek, velmi připomínajících rousseaovský milostný trojúhelník tvořený jednak ženou schopnou sdílet uměleckou a filosofickou reflexi díla, jednak ale i ženou, která tohoto schopna není a miluje "od přírody". Jak P. Špalková, tak T. Medvecká podávají v tomto partu skvělé výkony, typizují dvě tváře ženské lásky a dva archetypy ženy vůbec. Jiří Schmitzer v tomto filmu definitivně prokázal, že je herec evropského formátu. Svůj doušek filosofické nadstavby, který svému umírání podle docela skoupého scénáře měl dát, odevzdal svrchovaně - v jeho podání se divákovi vybaví, že jednou z cest k uskutečnění sebe sama a dovršení existence může být (vedle náboženství a meditace, jak pravil Schopenhauer) i očistné umění. Vangoghovským variacím postupujícího šílení, jak je herec podává, mohl být dán větší prostor. Suma sumárum: velmi dobrý film, spolu s Collete mana nebeská padající v předvečer Kameňáku 4 na palice národa českého. ()
Film se smutným příběhem, ale dobře natočený. Velmi výstižně napsaný scénář, brilantní Jiří Schmitzer a skvěle mu sekundovaly P.Špalková i T.Medvecká. Film se mi líbil i navzdory tomu, že byl vlastně dost negativní, ale myslím, že jak vystřižený ze skutečného života. Hezké prostředí, ve kterém se natáčelo a celkový dojem byl dobrý. ()
Skutečně bych chtěla vidět lidi, kteří se ze všech sil starají o umírajícího člověka, který jim neustále sprostě nadává a chová se k nim odporně. U přítelkyně by se to ještě jakž takž pochopit dalo, ale u cizí ženy, co má doma vlastní rodinu, kterou zanedbává? A u syna, o něhož se umírající nestaral, a který si nastěhuje k otci do domu i přítelkyni a té nechá nadávat taky? Petra Špalková hraje postavu, které by každý člověk po pěti minutách raději urval hlavu, než by ji poslouchal a ne ji ještě ke všemu pomáhal! Úplně neuvěřitelné chování postav a taky neuvěřitelně nudně natočené. ()
Tomáš: "Tohle nejde, přece tady nemůžete sedět a jíst nějaký brambory." Jaruna: "Zapečený." Karla: "Můžeme." Tomáš: "Hele, musíme něco udělat. Nějakej rituál. Zazvonit na zvon... Nebo aspoň pořádnej oheň..." Karla: "Je mokrý dřevo. Podal bys mi kečup?" Tomáš: "No ne, nepodal." Ak mi chcete tvrdiť, že toto na papieri fungovalo, nepíšte! Tiež vám budú musieť film zachraňovať herci... A treba to? Treba? ()
Snímek "Jako nikdy" trpí klasickými příznaky něčeho, co já označuji "český film". Naše tuzemská kinematografie mě totiž stále ujišťuje v tom, že poslední dobou za moc nestojí (čest výjimkám) a když už je film dobrý, tak je to buď komedie, nebo drama. Tento film sice drama je (nebo to alespoň tvrdí jeho tvůrci), ale když jediné dobré scény působí spíše tragikomicky, tak je asi něco špatně. Film je totiž hutně proložen zdlouhavými až nudnými pasážemi, nebo vyloženě "WTF" momenty, o kterých nemáte tuchu, co tam vlastně dělají. Samozřejmě, tvůrci filmu v následující panelové diskusi vysvětlili, že film je plný symbolů a i ty zdánlivě prázdné záběry kamerou něco znamenají. Dobře, beru. Avšak to nic nemění na skutečnosti, že mě film celkově nudil a někdy jsem si v duchu říkal, jestli paní Bidlasová ten scénář nepsala pod vlivem. Proč tedy film vidět? No, herecký výkon pana Schmitzera stojí za to (i když se podle slov producentů ani moc přetvařovat nemusel), o hlučné hádky plné sprostých slov není nouze a na Janu Pidrmanovou se hezky dívá, obzvláště když morduje nožem ryby. Za mě 2* ()
Galerie (44)
Zajímavosti (5)
- Obrazy použité ve filmu jako dílo hlavního hrdiny jsou ve skutečnosti obrazy malíře Davida Bartoně. (panLosos)
- Světová předpremiéra se uskutečnila 21. 4. 2013 na filmovém festivalu českých filmů Finále v Plzni. (Kamiiik)
- Hlavní natáčení probíhalo na křivoklátsku v Podmokelském mlýně, dále pak v Berouně, Praze a v okolí hradů Točník a Žebrák. (Neffy)
Reklama