Tři cesty k jezeru

Hanekeho TV film podle novelky Ingeborg Bachmannové Tři cesty k jezeru je doslova "přepisem" předlohy (obdobně jako např. Fassbinder pojal svou Effi Briestovou podle románu Theodora Fontaneho). Film je tudíž především doplňující obrazovou ilustrací k vypravěčem citovanému textu. Jestliže Fassbinder tuto stylizaci ještě podtrhl záměrnou statičností scén a postav, Haneke se spokojil s mechanickým spojením obou prvků - literárního a filmového. Z mého hlediska se tím v tomto případě spíše potvrzuje to, jak se mnohovrstevnatá literární předloha vzpírá přímočarému, byť kultivovanému a citlivému filmovému jazyku. (28.12.2012)

Hanekeho televizní tvorba (aspoň ta natočená do Sedmého kontinentu) je především hledáním vlastního stylu a témat, větší množství cvičení naráz, která někdy nějak vyjdou a někdy vůbec. Tady se především projevuje jak Hanekeho zájem o psychologická dramata, tak jeho snaha pojmout je osobitě. Sice jen v prvopočátcích, ale znát to tam trochu je a aspoň je zajímavé vidět jeho tehdejší snahu o svéráznější uchopení televizního formátu. Někdy se to daří (třeba v krátkých flashbacích, které jsou spíše prostřihy), jindy naopak ne (snahou doslova zfilmovat knihu) a jestli to něco vyloženě kazí, je to ten hloupý voiceover, jehož sdělení by se mnohdy dala zajímavěji řešit prostřednictvím filmové řeči, ne deklamováním textu. Ústřední zápletka točící se okolo Elisabethino přehodnocování vlastního života má potenciál být velmi hutnou a v závěru dokonce dojde k vyústění, které je pro Hanekeho dost typické, ale scénáristicky ještě není dokonale vybroušená (ale tam je zase problém ve snaze doslovně zfilmovat knihu) a řemeslně neuktovená. Však co taky čekat, je to hlavně experiment a hledání sebe sama, avšak v rámci Hanekeho televizní tvorby se jedná o jeden z povedenějších filmů, ačkoli (a zatím mi to vše potvrzuje) jsou z této éry nejlepší oba díly Lumíků, jelikož právě tam je Haneke poznat nejvíc. 3* (02.07.2024)

Když se (po)otevřely hranice, jel jsem do Vídně podívat se na býčka nalezeného v jeskyni Býčí skála (bydlím v Adamově) a koupit si sebrané povídky Ingeborg Bachmannové. Tři cesty k jezeru je mezi nimi jednou z nejzajímavějších. Rozhodně však nevolá po zfilmování. Hanekův film je tak možno považovat za experiment, podle mého zdařilý. Když později vyměnil Ingeborg za Elfridu, získal si mnohem širší publikum. Více a jasně píše o filmu IdaHutt. (19.04.2014)

Haneke si to tu teprve oťukává. Místy ten film ve svém rigidním uchopení textu působí velmi pasivně. Mohl bych vypnout veškerou energii a hledat v tom záměry - a nebo prostě říct, že ať to je jakkoliv, nevede to k nejlepšímu zážitku. Zajímavé to je hlavně coby ukázka hledání zajímavých řešení při televizním formátu a rozpočtu. (29.06.2019)