Hrátky s peklem

Zatímco jiní japonští režiséři, jejichž jména se na přelomu tisíciletí ustálila v povědomí západních filmových nadšenců, dnes buďto přešli do mainstreamu, nebo jejich tvorba stagnuje či přímo utichla, Šion Sono si nadále uchovává punc nonkonformního tvůrce, a navíc nikterak nepolevuje v kadenci nových snímků. Ačkoli nelze říci, že by každý jeho nový snímek byl mistrovským dílem, a občas je také evidentně v područí poptávky ("Guilty of Romance"), v pravidelných intervalech nadále přichází se snímky, které uhranou svou osobitostí. "Why Don't You Play in Hell?" i v předestřeném kontextu překvapí coby dílo vyznačující se až nevídanou svobodomyslností. Snímek pojednávající o skupině nadšených filmařských amatérů, kteří prostě chtějí točit film a neberou při tom ohledy na jakékoli normy či pravidla, si sám uchovává totožný přístup. Máme tu osvěžujícím způsobem nepředvídatelnou erupci nápadů, ale současně i dílo vykazující velkou řemeslnou profesionalitu a léty tříbenou reflexi populárních žánrů – výsledek tedy představuje dokonalý hybrid postupů, které by člověk spojoval s jindy protichůdnými světy nadšených debutantů a ostřílených veteránů. Žánrově Sono film koncipoval jako mnohovrstevnatou reflexi jakuza filmů. Staví tak proti sobě jeden gang jak vystřižený z šedesátkových ninkjó jakuzáren (ctnostní hrdinové, vzletné ideály, historické dějiště, souboje na meče) a druhý zase jakoby pocházející z videoprodukcí osmdesátých a devadesátých let (hulvátští bouchači, šéfové jako byznysmeni, divoké přestřelky). Vyprávění pak kulminuje v klasickém finále nagurikomi (vtrhnutí do sídla nepřátelského gangu) a vše při tom zaznamenává de facto reportážním stylem revizionistických džicuroku jakuzáren ze sedmdesátých let. Ale namísto tarantinovského eklektismu Sono nespřádá ze starých prvků ultimativní jakuza film, nýbrž vytváří travestii, kde do klasických situací umísťuje neadekvátní postavy. Současně ale "Why Don't You Play in Hell?" představuje melancholickou ódu na klasický filmový materiál a oslavu filmu coby média na naplňování snů. Také v této rovině se ukazuje Sonova osobitost, protože namísto obvyklých stařeckých mudrlací a teskných oslav ukazuje sílu filmu právě v rovině nadšenecké nespoutanosti a idealismu, jenž spojuje revoluční mistry, nové talenty i zetkové fušery a amatérské fandy – jak říká David „The Rock“ Nelson: „Jestli máte kameru, prdněte do ní kazetu a prostě točte!“ (08.04.2014)

Na možnost zhlédnout tento snímek jsem netrpělivě čekal. Dost šeredným způsobem se to na mně projevilo: dva měsíce jsem nespal, za den jsem nesnědl víc než několik kuliček hrášku, celé dny jsem proseděl na záchodové míse, polykal jsem v jednom kuse prášky na uklidnění a zhubnul jsem během té doby o 20 kg. Tak vážně, takový fanoušek Shiona Sona opravdu nejsem. Nemůžu nicméně neocenit jeho přínos kinematografii. I tenhle snímeček zdobí celá řada skvělých nápadů - viz např. reklama na zubní pastu, polibek na rozloučenou apod. Závěrečnou část pak zdobí bizarní filmová bitka. Nicméně snímek nesplnil úplně moje představy, celé to totiž na mě působilo trochu neuceleným dojmem a některé místa jsou dosti hluchá. Všem dalším netrpělivým fanouškům Sona tedy vzkazuji, že můžou vysadit prášky na srdce. Zas až taková bomba to fakt není. 85% (28.03.2014)

Hiraka má veľký sen. Chce byť režisérom, ktorý natočí veľkolepý akčný film. Spolu s pár priateľmi zakladá amatérsku produkciu, zvanú "Fuck Bombers". Ich počiatočný spôsob práce je prostý. Zober kameru do ruky a toč čo ťa na ulici postretne. Jedného dňa sú svedkami vybavovania účtov medzi členmi Yakuzy. Po vyhlásení prímeria sa zdá, že ulice veľkomesta budú opäť kludné. Opak je však pravdou. Po 10 rokoch dostáva Hiraka a jeho kolektív "Fuck Bombers" príležitosť dokončiť svoje dielo. Šion Sono je japonský Tarantino. Tento krát si totiž zvolil spôsob spracovania, aký u neho nebýva celkom zvykom. Inokedy ťažký, depresívny snímok je v tomto prípade poriadne odľahčený. Divák ho musí brať s nadhľadom. Pointa príbehu je skutočne banálna a hlúpa. No v tomto prípade to ani inak nejde. Sono zosmiešnil svet Yakuzy, ako sa len dalo (boh vie čo si o tom myslia). Herecké výkony nemá zmysel komentovať. Typické znaky Sonovej tvorby sa prejavujú formou špecifického humoru či samotným záverom, kedy sa film zvrtne na totálny "splater", ktorý nemá žiadnu logiku (!!!). Romanticko - melancholický doplnok, ktorý sa v závere "nečakane" objavuje, je pre Sona najpríznačnejší. Nuž, ale to už je "náš" Šion. Je proste iný ako ostatní. Sme radi že ťa máme :) (16.05.2014)

Jeden z nejbizarnějších a nejpodivnějších (hlavně v poslední čtvrtině filmu) filmů o natáčení filmu nemohl zřejmě natočit nikdo jiný, než Šion Sono. Přesto je to zatím nejslabší film, co jsem od něj viděl. Přišlo mi, jako by Sono, překvapivě, neměl nebo nechtěl svým filmem vůbec nic říct, pokud přeci jen ano (a týkalo se to filmu), bylo to horzně nevýrazné. Ocenit ale musím nenucenou bizarnost, hudební stránku filmu, herecké obsazení a Sonův tradiční cit pro krásu hereček (bez ohledu na jejich věk). (10.10.2015)

Kdyby chtěl někdo ještě hlubší bizzar, tak vzhůru do Love Exposure, případně Survive Style 5+. To jsou moji zbožňovaní. Ale kdyby chtěl někdo famózní film, čerstvý jako orosené supermango, který se opět tak krásně švihloasijsky vymyká - well, Why Don't You Play in Hell? Zvuk - dobrý! Moc příjemné. Téměř plno. (08.03.2015)