Temné kouty

Jak já jen napíšu o tom, jaké jsem měla pocity a jak na mě Temné kouty zapůsobily? Jak se říká na jednom místě ve filmu o něčem jiném, tak já bych to aplikovala právě na ty pocity. " Nic ohromného, nic úžasného", ovšem kromě Charlize Theron. Ano, přesně tak to je. Ona působila nejen veskrze fantasticky svým krásným zjevem, ale táhla v podstatě celý film sama. Prolínání časových rovin mě chvílemi rušilo, než jsem se přizpůsobila a nějaký ten jiný temný kouteček bych našla ve scénáři, ale jinak atmosféra byla ponurá, smutná a vlezla až ke mně do obýváku. Za Charlize jdu určitě nahoru. (03.10.2015)

Bohužel Flynnová sepsala a režisér přejal typický obraz bezmoci, jinými slovy onen druh příběhu, který se hemží bezvýhradně ztracenci a zoufalci. Zpustlý otec narkoman, matka samoživitelka před bankrotem, těhotná školačka; ze všeobecného zmaru se líhne i filmařská monotónnost. Stejná předvídatelnost platí rovněž pro metodu hrdinčina pátrání: pokašlávající trosku svého otce najde na skládce, někdejší třídní krásku ve striptýzovém baru.Jako detektivka nabídnou Temné kouty nápovědu někde v polovině, coby filmová podívaná přinesou jen běžný a zběžný standard. Zmizelá je zkrátka natočená stokrát líp. (23.06.2020)

Jsou skutky a slova se zničujícími následky, se kterými nejdřív nemůžete a později ani nechcete nic udělat... tím spíš, když jste se nechali omámit zlem. Neuvěřitelné, jakých bizarních obětí je člověk schopen. A klasicky - Charlize Theron jako hlavní vymetačka pavučin z temných koutů bezchybná i přesto, že kostymérka s vizážistkou vybíraly dovolenou. (12.08.2016)

Hodnoceny ve světle Zmizelé, která byla již v knižní podobě žánrem i tónem trochu jinde, jsou Temné kouty totálním fiaskem. O zklamání nicméně jde i při odhlédnutí od jména a pověsti autorky (která tentokrát nenapsala scénář, pouze dala režisérovi své posvěcení, cokoli je tím míněno). Nadbytek vypravěčů „dramaturgicky“ ubližoval již předloze, kde ovšem sloužil k vytvoření komplexního, zcela nenostalgického portrétu rurální Ameriky 80. let (amorálnost a násilí v ní bylo možné chápat nejen jako únik před chudobou, ale i jako metaforu zániku tamějšího farmářského způsobu života). Čtyři sta stran textu však není totéž co 100 minut filmu. Filmové Temné kouty jsou uspěchané, roztěkané, bez atmosféry a bez napětí. Otevření filmu vraždou sice slibuje detektivku, na jejímž konci dojde k odhalení vraha, ale vyšetřování probíhá příliš předvídatelně a jednotvárně, aby podněcovalo naši zvědavost a dávalo nám prostor k vlastnímu zapojení se do pátrání. Četné flashbacky málokdy doplňují detektivní linii, nevyvolávají ani nezodpovídají otázky ohledně identity vraha a s předstihem sdělují, co se Libby dozví od dalšího svědka, kterého navštíví. Zkrátka jsou redundantní. Sběr a vyhodnocování informací musely ustoupit před charakterovou proměnou Libby, měnící se z ženy pasivní, která založila svou „kariéru“ na přidělené nálepce oběti, v ženu aktivní, jednající víceméně bez pomoci mužů (v knize je Lyle ještě víc na obtíž). Jakkoli působivě (a přitom s mírou) tuto proměnu Charlize Theron zahrála, kvůli neustálým skokům v čase s Libby nestrávíme dost času, abychom do jejího vnitřního světa pronikli tak důkladně jako v knize, která mnohem více a lépe pracuje s hrdinčiným cynickým komentářem. Těkání mezi empatickou charakterovou studií a odtažitým krimithrillerem způsobuje, že film nefunguje ani na jedné žánrové úrovni. Stejně nekoncepční (resp. s koncepcí režiséra nesladěná) je práce Greengrassova kameramana Barryho Ackroyda, který sice správným svícením a ztlumenými barvami dokáže zvýraznit pochmurnost zápletky, ale syrově dokumentaristický styl (rozstřesená ruční kamera, zoomování) uplatňuje i ve scénách, kde by bylo žádoucí zklidnění a kde upozorňování na skutečnost, že kameru někdo drží v ruce a spontánně reaguje na probíhající dění, jen odvádí pozornost od dialogů. Podobné pochyby vyvolává práce s barvou ve vztahu k různým flashbackům. Zatímco zrnitý černobílý obraz nachází své opodstatnění u vzpomínek na vraždu, které tak připomínají poloamatérský osmdesátkový horor z hodně jeté VHSky, proč jsou černobíle (nikoli již zrnitě) natočeny i vzpomínky jiných postav, případně vzpomínky tvářící se jako objektivní, a na druhé straně nikoli retrospektivy vázané na hledisko Patty a Bena? Jestliže režisér z mnohdy jízlivé a brutální předlohy udělal uměřené, lehce sentimentální psychologické drama, kameraman ji pochopil jako variaci na Capoteho přelomový reportážní román Chladnokrevně. Divák pak nejlépe udělá, když namísto návštěvy kina sáhne po knize. 55% (19.06.2015)

Z počátku se poměrně v rychlým časovým sledu střídala dvě pásma, takže jsem potřeboval chvilku na orientaci a seznámení se s postavama jak v čase současném, tak ve flashbackové části. Naštěstí postav není tolik a nový příchází postupem času, takže orientace v příběhu je mnohem lepší a rychlejší než třeba v pařížském metru. Hodně dlouhou dobu se film soustředí na odkrývání nových skutečností jednoho brutálního zločinu. Vše sleduješ s pozice Libby a do odkrývání filmařských karet jsou zapojený i vzájemné vztahy hlavních postav a šikovně si s tebou filmaři hrají na cestu z thrilleru do psycholgie a zase zpět. Za nejemotivnější část filmu označuji jednoznačně závěr, který mě těžce rozcuchal. Svůj podíl na kvalitním filmovým zážitku mají i luxusní herecký výkony ústředního tandemu Chloë/Chlarlize. Pokud v Chloë budeš hledat roztomilou holčičku, tak bych spíš doporuči jehlu v kupce sena, tam ta šance na nález je rozhodně vyšší a Charlize ? Už po druhý mně tento rok dokázala jak talentovaná je to herečka, ona není nijak výrázná v gestech nebo fyzckým herectví, ale prostě tě uhrane a každou scénu ji sežereš. Nejradši bych přenechal rozhodování zda čtyři či pět vyznavači bydlení v sudu, jistému panu Díogenésovi, ale čas nevrátíš, tak si musím poradit sám. (09.06.2015)