The Invitation

Perfetti sconosciuti done right. Scénáristický masterclass v disciplíně co nejpomalejšího odhalování příběhu, čemuž ještě navíc stojí v cestě velmi racionální, odtažitý a skeptický protagonista, který dělá přesně ty věci, které (si myslíte, že) byste dělali na jeho místě v tu danou situaci a nenechá se příběhem zmanipulovat ani vybočit. A přesto až do poslední chvíle si nebudete, stejně jako on, úplně jisti zdali jste součástí jízlivého společenského dramatu nebo "pouhé" trpělivé žánrovky. Epilog je sice trochu přepísklý, ale mám pocit, že nás na chvilku ten film nechal pozřet na absolutní zlo a to se vždycky počítá. (09.07.2023)

// Mansonovský indeed. Film konceptem dost podobnej letošnímu My, akorát bez těch otravnejch děr v logice, který ale zase Jordan Peele vyrovnával stylovou režií a parádními herci. The Invitation v těchhle aspektech naopak trochu plave, i když se Karyn Kusama viditelně snaží, nicméně atmosféra pěkně houstne s každou minutou, ne-li vteřinou, a vyústění pak rozhodně stojí za to. Celkově je to finále super, není nijak hloupě natahovaný, jak to většinou v hororech bývá, a ještě na konci stihne vytáhnout jedno poslední eso z rukávu. Kolem a kolem paráda, které moc nescházelo, abych šel s hodnocením ještě víc. Takhle velmi solidních 8/10. (13.10.2019)

Na poli večeří, na kterých vládnou nevyřčené pochyby o podávaném jídle a důvodech, proč já vůl vlastně přišel, příšerný čajíček. Všichni diváci dopředu vědí, že motivace pozvánky na tuhle konverzační party nespočívala v tom, aby se podívali jak hodují obyvatelé kopců u Los Angeles, vyslechli si jaký mají rodinný život, koho by po dvou sklenkách kvalitního vína chtěli prcat, případně jak tvrdou stolici ten den vlastně měli. Přesto je film převážně jen o tom. Z 90 minut je 70 o chlastání vína, nudných historkách ze života, schizofrenní potřebě s děsně důležitým pohledem očumovat interiér a výbavu domu, to vše za doprovodu krátkých flashbacků na smrt syna hlavní postavy, který chcípl u něčeho tak adrenalinového jako hraní si s míčkem na zahradě. Vše doplňuje naprosto nulová atmosféra bez sebemenšího napětí a paranoie, kdy režisér nedokáže "tajuplně" podat ani klišé v podobě náborového videa do sekty. Místo aby divák trnul, o co sakra vlastně jde, byl paranoidní spolu s hlavním metrosexuálním houmlesem, pochyboval o pohnutkách pozvání, objevoval pravdu a chápal ho v té hipsterské póze zdrceného fotra po smrti retardovaného syna, pouze se přes hodinu škrábe ve vlastním zadku, který se rozhodl být taky hipstersky zarostlý a klade si řečnickou otázku, zda by tu přístupnou zblázněnou kurvu ze sekty prcal i bez gumy. Závěrečná skromná vybíjená, kterou jsem v polospánku přivítal málem potleskem vestoje jak komouše Zemana na srazu českých downů jeho fanouškovská základna, je tak strašně impotentní a ještě mnohem méně napínavá, že místo nějaké gradace už tak nulového děje jen utvrdila v přesvědčení, že jde o nedotažené nezávislé béčko, kde rozpočet padl na herce a na scénář jaksi nezbyly prachy nebo ochota předvést něco víc. 55% (16.04.2016)

On takový sraz po letech může být někdy dost opruz. Vezměte si například takového mě. Zrovna nedávno jsem byl pozván na výroční setkání dosud bezkonkurenčně nejzářivějšího ročníku Hornického učiliště v Orlové Lutyni, tedy mého. A že jsme byli hvězdy! Dvaadvacetihlavý soubor se kvocientně blížil ke krásné sto padesátce, sice v součtu, ale na to sere pes, a to v celé historii ústavu nikdo nepamatuje. A to víte, jeden chce být za šviháka, tak si koupí korzet, na čtrnáct dní vysadí lahváče, schválně parkuje svou vytuněnou felícii až 100 metrů od baráku, aby působil vysportovaně, složitě si vytrhává chlupy z nosu a uší, holí záda, cáká se Pitralonem a pečlivě lepí načechrané tupé sekunďákem, aby mu náhodou neupadlo, až bude na parketě divoce máchat přehazovačkou na Kabáty. Pak nadejde den D a vy s usilovně zataženým panděrem, v nejlepších hadrech od Vietnamců a depilovaným obočím, okázale pašujíc melouny mezi atrofovanými bicáky s povislou kérkou FCB a rachitickým hrudníčkem, ležérně atletickým krokem vplujete do krepovým papírem nazdobeného sálu Kulturního domu Petřvald, načež zjistíte, že celá ta úmorná snaha byla totálně na piču. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct, že přišla vniveč. Dvě největší a taky jediné mrdny ze třídy mají každá špatně oholené vole, pod námahou sténajícími šaty navlečené tři pneumatiky Myšelín a v náruživé konverzaci o tříselných mykózách, svědivých vaginálních výtocích a pásových oparech na sebe prskají Ostravský kahan. Obklopeny jsou partičkou proplešlých otyloňů, hltajících každé jejich tlusté slovo a slintajících si na fiží ještě z dob, kdy Dýtr Bólen fistulí ojížděl Žeronýmův Kedylek, protože ty vlastní prasnice, co mají doma, jsou trojnásobné. „Co tu, kurva, dělám?“, probleskne vám hlavou, elegantní otočkou nastavíte obdivným pohledům těch dvou, nyní okouzleně ztichlých dojnic vkusnou nášivku Ajronů na zádech, kterou zároveň propalují závistivé oči všech zfotrovatělých papučáků, a vyrážíte rozehrát osvědčeného Oldřicha Nového na nějakou do bezvědomí ožralou dvacítku na Stodolní. *** Tohle rozhodně není ten případ. Partička sympatických lidí včele s Tomášem Tvrdým-y ryloudyt a jedna neskonale odporná obluda s bradavicí mezi očima rozehrávají interesantní, zábavnou a dialogově vycizelovanou psychotaškařici, u níž by se skvěle gradované napětí dalo krájet, decentně vypointovanou roztomilou vybíjenou. Soudným divákům chladně doporučuji jako obvykle ignorovat výtěry zdejších sebestředných teploušů (J*A*K*U*B měl ovšem tentokrát světlou heterochvilku, asi jej opustil gayfriend), upnout se k jedinému prokazatelně objektivnímu, vkusnému a správně orientovanému filmovému kritikovi na internetách, tedy mně, a jít do toho naprudko bez lubrikantu. (06.06.2016)

Will je spolu s partnerkou pozvaný do domu, kde pred pár rokmi žil so svojou ex manželkou. Bola to totiž práve ona, ktorá mu zaslala pozvánku k menšej oslave, ktorej sa zúčastnia aj niektorí bývalí spoloční priatelia. Relatívne kľudný priebeh posedenia sa však postupne začína uberať čoraz podivnejším smerom. Čím dlhšie je Will vo svojom bývalom dome, tým viac ho začínajú prenasledovať dávne spomienky z minulosti, ktoré značne poznačili jeho život. Čím dlhšie je Will vo svojom bývalom dome, tým viac si začína uvedomovať, že prijať pozvanie na toto "priateľské" stretnutie, bolo obrovskou chybou. Si fanúšik komorných thrillerov, ktoré sú poňaté čudesným spôsobom, pričom samotný základ deja je položený "čisto" na komunikácii osôb? Tak potom klopeš na správne dvere. "The Invitation" je až na poslednú 20 minútovku úplne bez akcie. Najsilnejším prvkom je jednoznačne psychologická stránka, ktorá sa z viacerých uhlov zahráva s mysľou diváka. Miestami mi to trošku pripomínalo, neviem síce prečo, ale ... "Borgmana". Rozuzlenie mierne zahmlené, pričom si divák môže myslieť kadečo, no musím uznať že sa jedná o veľmi zaujímavý snímok, ktorý rozhodne nie je hororom - 65% (08.04.2016)