22 Jump Street

Což o to, 22 Jump Street může jistě bojovat o titul nejlepších závěrečných titulků všech dob, ale jinak mi kupodivu přišel ve všem o vlásek slabší než originální a svěží předchůdce 21 Jump Street. Jonah hill a Channing all over his Tatum jsou fajn dvojka, dokážou ze sebe vysypat slušnou dávku vtípků a při tom si ještě utahovat z celého žánru buddy akčních filmů, jenže za vší tou hrou a odlehčeností chybí bytelný scénář. Jednoduše dělat po druhé totéž není totéž... 7/10 (05.10.2014)

Jak byla jednička ujetá, tak dvojka už je tuplovaná šílenost. Prvních patnáct minut jsem na ty dvě paka civěl s otevřenou držkou a přemejšlel, jestli se mám smát a nebo na ně nepochopitelně civět jak na Tesla cívku. Bylo vidět, že veškerá přehnanost byla naprostý úmysl a ještě k tomu se to všechno tvářilo děsně stylově, což podpořila i samotná taneční muzika. Příběhově pak nepřekvapili, protože nevymysleli vůbec nic nového. Jen střední vyměnili za vysokou. Hlášek ale bylo tuplovaně. Tak moc, až si myslím, že v tom závanu barevnosti prostředí, jsem musel přehlídnout minimálně tunu dalších vychytávek a odkazů na cokoliv z osmdesátých let. Jak Hilla a Tatuma dvakrát moc nemusím, tak tady se předváděli na dvě doby a já se bavil. Jen jsem si na to musel zvyknout. (22.06.2015)

Miluju zdejší psavce, skutečně! Vždy když se dodívám na podobný film, tak si pak najedu na jeho profil, seřadím si komentáře podle hodnocení a neskutečně si ujebávám nad odpaďákama. A kromě toho si ty lidi v myšlenkách také představuji. Vždy se jedná o forenzního artového kritika s elegancí broušeného diamantu, duší umělce a srdcem romantika, který si libuje v hloubavém přemítání nad skrytými smysly Bergmanových děl, vyprané prádlo si věší zásadně při západu slunce a s výrazem trudomyslného poety každé ráno snídá dietní bio džus obsahující stoprocentní výtažek z brusinek, které při úplňku měsíce natrhaly v lesích pod alpskými horami kouzelné víly bez spodního prádla. Prostě lidé tak zábavní, že v jejich přítomnosti zvažují sebevraždu i neživé předměty. A naproti nim stojím já; totálně kreténský mámvpičista s elegancí pásového oparu, duší od kola a ledvinou neznámé oběti automobilové nehody, který si libuje v hloubavém přemítání nad skrytými bradavkami Kate Upton, prádlo si zásadně nepere, natož věší, a každé ráno snídá cigaretku ranní pro kvalitnější sraní. To si pak bez výčitek večer hodím na ovarem vycpanou vanu laptop, dekou si přikryji své otylé nohy, pustím si podobnou americkou oPičárnu a zatímco si ve výstřihu zlevněného svetru z Lidlu lovím pár zapomenutých hranolek ze včera, tak se chechtám tak burácivě, až mi na monitor prská sopel. Někdy je zkrátka úžasné být normální. Přál bych to zkusit všem. (15.12.2014)

Something cool! Nejdůvtiplnější hollywoodské duo Lord & Miller znovu (ú)točí s nadšením sobě vlastním pro (na) všechny, kteří mají bránici na správném místě a nebojí se ji použít. Až se vás příště budou ptát, existuje-li snad kdekoliv v přeplácané americké kinematografii něco jako koukatelná celovečerní smršť všemožných na první pohled trapných fórů, nemusíte už si hloupě ťukat na čelo. (03.07.2014)

Co v prvním díle sedlo jako prdel na kolík a pubíky i zastydlíny donutilo pootevřít prkenice, toho dejme více, že? Více křivoxychtění Ajdskjůba, gej atmošku mezi ,,hrdiny" rozžhavme na teplotu pánské sauny v Podolí, grýnpíčáky ze střední nahraďme TUUFy (trapnými univerzitními ufony), co se hledají v kdejaké kokotině, a to by bylo, aby nebylo, có? No. Kouzlo jedenadvacítky je sice pryč, ovšem i tak zůstává několik momentů, u nichž se normálně nenormální jedinec dokáže spokojeně zašklíbit. Milým plusem je hravá forma závěrečných titulí. (11.01.2015)