22 Jump Street

„Co to děláš?“ – „Řežu sklo.“ – „Laserový ukazovátko neumí řezat sklo!“ – „Cože? To je teda pěkná nuda!“ Před projekcí jsem doufal, že dvojka nepůjde oproti jedničce s kvalitou moc dolů a alespoň trochu se pobavím. To jsem se však silně přepočítal, dost možná kvůli předsudku vůči pokračováním, který jsem zprvu sdílel se skeptickým nadřízeným („Komisař věří, že k tomuhle fiasku došlo, protože nešlo o stejnou akci v přestrojení za studenty jako prvně. Nechápe, že podruhé je to vždycky jenom horší.“). Ano, začátek je slabší, nepříliš vtipný a těžkopádný. Ale postupně se film začne rozjíždět, a to do takových otáček, o kterých se předchozímu dílu ani nezdálo. Objevují se zde komentáře, které dílku vytýkají opakující se vtipy a označují ho za vykrádačku jedničky…ale přesně o to ve 22 Jump Street jde! Snímek je z docela velké části vystavěn na odkazování se na předešlý film (a nejen na něj), sám se kvůli tomu opravdu více než podařeným způsobem neustále shazuje („Ještěže je přes ulici ještě větší opuštěný kostel.“ – „Jo. To je teda náhoda!“), dává důraz na uvědomělost postav, vysmívá se nejenom ostatním žánrovým počinům („Řekni něco drsnýho, až to hodíš!“ – „Raz, dva, tři! Něco drsnýho!“), ale právě také všem těm pokračováním („Dělejte to samé jako minule. Všichni budou spokojeni.“). Když jsem se zmínil o uvědomělosti postav, je potřeba říct, že spousta hlášek je dvojznačných, v prvním plánu mají čistě pobavit svým obsahem, v tom druhém však nějakým způsobem upozornit na to, že hlavní hrdinové moc dobře vědí, že jde o sequel. Co se týče humoru jako takového, jeho škála je opravdu různorodá, od těch nejjednodušších a nejprvoplánovějších vtípků přes opravdu chytré hlášky. Sem tam tvůrci rádi vsadí i na něco trapného, co je vystupňováno až do vtipně absurdního (první záchvěv se objeví během maximálně uhozeného improvizovaného Schmidtova vystoupení na pódiu). Ale jak už jsem naznačil, podobně jako první díl se film čím dál víc rozjíždí a ke konci chytá neuvěřitelné grády, při kterých jsem s postupující projekcí brečel smíchy čím dál častěji. A právě konec, který se protáhne až do závěrečných titulků, je v jistém ohledu geniální-jasně, beru fakt, že se už v nějakém tom filmu pokračování podobným způsobem shazovala, ale nevěřím, že v takové míře a gradaci („Nikdo si toho nevšimne“). A krom úvodní dvojice je potřeba ještě zmínit další 2 postavy: kapitána-otce, jenž je o mnoho vtipnější než v minulém dílu („Jestli umřu, tak vás oba zabiju, zkurvysyni!“), zvláště při one-man-show pasáži s rodinnou večeří. A pak také zprvu nenápadnou spolubydlící Mercedes, která ke konci snad s každým otevřením úst vypustí nějakou hlášku („Je to strašná nuda. Nikoho ani nezastřelili.. proboha! Hihi, to tě vážně střelili hned po tom, co jsem to řekla?“) a její „bitka“ se Schmidtem je prostě parádní („Děláš si srandu? Plastem to nebolí!“). Tvůrci zkrátka ví, co divák znalý prvního dílu chce, a to mu taky, s pořádným nášupem navíc, dají. A já jim za to děkuju slabším, ale plným počtem. „Nebudeš to rozpitvávat, že ne?“ – „Ne.“ – „Nevadí ti jen tak si občas vyrazit.“ – „Jo, teda ne. Jsem rád, žes to řekla.“ – „Nevím, jestli se mi líbíš za střízliva.“ – „Jasně. A ani trochu mě to nebolí.“ (15.01.2015) (méně) (více)