Křižáček

Kdybych chtěl být hnusný, napíšu něco v tom smyslu, že stačí vzít dítě, koně a Rodena (v případě spolupráce s italskou stranou zajet k moři) a natočit hodinu, jak někdo jede někudy na koni a v noci přespí u ohýnku, a máte tu hned umění. Na filmu je sympatické, jak se snaží navázat na poetiku nejen Vláčilových filmů (ale i Vávrových, Rážových, Sequensových, Bočanových, Daňkových), ale bere si jen povrchní znaky a povrchní symboly, přičemž chybí promyšlené podhoubí, myšlenka skrytá za všemi promluvami a symboly, myšlenka natolik silná, že nejen utáhne celý film, ale na konci, když nám docvakne, sedneme si na zadek a řekneme, páni, no jo, ty brďo. Zde se film snaží o několik myšlenek (Mizí nám lidé z paměti stejně jako na výšivce? Dá se syn uhlídat a může být dospělým, když ho pořád hlídáme? Má cenu bojovat za osvobození Božího hrobu, nebo je nutné jej osvobodit nejprve v nás?), ale žádná není hlavní, navíc všechny jen povrchně, jednoduše podané, bez souvislostí, bez návaznosti. A do toho se prostě hodí mystická Havlových hudba, a máme hotovo... Prostě akademický, odtažitý pohled na pár témat, o kterých si pár intelektuálů jistě náruživě popovídá v kavárně, ale chybí tomu osobní prožitek a vnitřní síla. ---- Průběžné poznámky: záclony na konzolích nad okny jsou vynálezem až 17. století, hned v úvodním záběru mám tedy problém si časově film správně zařadit. Zdlouhavé, rádoby poetické záběry jsou nicneříkající, pořád někdo někam jen jde. Chudí lidé obutí a v šatech ani záplata. (25.03.2018)

Jsem nadšená, že se dá v současné tuzemské kinematografii objevit takový poklad, jakým je Václav Kadrnka a jeho film Křižáček. Trochu mi to evokuje skvostné snímky Františka Vláčila, čímž chci zároveň vyjádřit přesvědčení, že v černobílém provedení by k dokonalosti tohoto dílka už chybělo jen málo. (80%) (19.10.2020)

Jakkoliv v české kinematografii posledních dvaceti let snad nevznikl čistší film – nejen svým prostým zpracováním (kamerou, zvukem a hudbou) či soustředěností scénáře, ale i hloubkou sdělení a duchovním poselstvím (posláním) – pokládal bych Křižáčka spíše za liturgickou hru, artikulovanou filmovými prostředky, které ji obohatily o nenaturalisticky ztvárněnou psychologii (například současnost otce a syna v jednom záběru) a pochopitelně i důkladněji propracovávají dějiště (tj. amplifikují, osamostatňují jeho výpověď), které je jako na středověkých obrazech plné symbolů a vypráví svým vlastním „věcným“ (rajským?) jazykem o touhách, obavách, strastech i o povolání každého z herců tohoto pozemského divadla, mezi něž patří každý živý tvor. Postavy působí spíše jako loutky než jako skuteční lidé: jednají prostě, jednoznačně, pravdivě a nemluví-li, neznamená to, že by něco skrývaly, prostě to vyslovují jinak. Putují krajinou souvisle – magnetizovány, anebo lépe řečeno vedeny jakýmsi Loutkářem, který v nich kdysi zažehl plamen slova. Vše plyne rytmicky, pravidelně, všichni jsou shodně své roli odevzdáni: o ničem se nesoudí, nic se nerozebírá a nic se nehodnotí, protože vše má svůj hluboký smysl. Co koho čeká na konci cesty a kde je její konec, je předem dáno a nezbývá než trpělivě nést svůj kříž. Pominu-li rozvážně zachycenou krajinu nebo dokonalý souzvuk hudby manželů Havlových a znění prostoru, navzájem se prolínajících ve zcela organický celek, musím zvlášť vytknout rafinované leitmotivy a analogie. Mizející výšivka, proměňující se mladý křižák či vzpomínající matka nebo shodné pohyby otce a syna, kosení makovic, pláště rytířů a plachta lodi, a bezmála zaměnitelné všudypřítomné děti, to všechno tká hlubokou a útěšnou! významovou síť, kterou rozplétat vlastně znamená modlit se. Divadlo pro Anděly. (25.11.2020)

Po celou dobu projekce jsem byl jaksi rozpačitý a vystřídal všechny druhy emocí a dojmů, které jsrm z filmu měl. Ale říkal, jsem si, že film jako zfilmovaná poezie obstojí. A pak mi vlastně došlo, že snaha o co největší lyriku a zachovaný odkaz Vrchlického, mu spíše hazí klacky pod nohy. Filmu třeba hrozně ubližují ty dialogy, které jsou skutečně jak z básně. Takové nemůžou ve filmu působit přirozeně. Výsledkem, je že jakmile příšel nějaký dialog, měl jsem pocit, že mé uši vybuchují. Navíc kazí atmostféru. Ještě, že se tady skoro vůbec nemluví. Ruku na srdce, je to dobře. Film si totiž pro mě vybral, své nejlepší momenty, v těch nejpodivnějších sekvencích. Velmi mě třeba bavili Rodenovy halucinace. Zajímavý jev a dobrý klam na diváka. Úžasná byla taky scéna s rytíři. Ale ta byla ve filmu zcela ojedinělá. A tady je další překážka, způsobená velkou poeziíí a úměním. Filmu by možná občas prospěla větší syrovost, aby se divák mohl koupat v pocitu rodičovské beznaděje nad ztratý vlastním ditětem. Také musím podotknout, že některé scény byli úplně zbytečné a na úmění si jenom hráli. Neumím najít nic zajímavého na tom, když kamera dlouho zabírá záběr na zavřené dveře. To prostě jenom natahuje stopáž a evokuje úmělý dojem toho, že sledujete něco zajímavého. Není tomu tak. Koukáte jen na zavřené dveře a na vnímaní příběhu to vliv nemá. Ale scény s Rodenem na koni, mi nevadili. Ty své opodstatnění v příběhu měli a naopak dělali atmostféru, emoce a pocity. To samé, platí u konce s mincí. Ten je napínavý a pro běžného diváka asi nejzajímavější. Závěr také není vůbec hloupý. Má svůj osobitý dvojvýznam a nechává v divákovi velký otázník. Ale to není chyba, ale záměr. Jinak Roden předvedl opět úžasný výkon. Uměl vždy přesně odhadnout výraz a roli jsem mu vážně věřil. Je to velký úmělec na světové úrovni. Film u mě má 3 a půl. Na cenu to vážně není. Ale já to tvůrcům i přesto přeju a budu rád, když film uspěje třeba i někde v zahraniční. (27.08.2017)

Už chápu ony rozporuplné reakce z Karlových Varů. Křižáček rozhodně stojí za zhlédnutí. Kadrnka komunikuje s divákem pomocí obrazu a hudby, dialogů je tam po málu, má to boží kameru. Nedokážu být úplně nadšený, zklamaný ale také nejsem. Dát v tomto případě jasný počet hvězdiček je velmi ošidné. Tudíž ponechávám Křižáčka výjimečně bez hodnocení. (30.06.2018)