EXODUS: Bohové a králové

Ridley Scott oficiálně ztratil filmařskou jiskru, po nudném Prometheovi a wtf Konzultantovi další zásah úplně vedle. Řemeslo je sice zase skvělé, ale co na plat, když postavy vlastně nikoho moc nezajímají, atmosféra často skomírá a ve výsledku celý film dostává na prdel od dvacet let starého animáku. 50% (30.03.2015)

První milou věcí je Ridleyho vzpomínka na mladšího bratra Tonyho, druhou je vizuální velkolepost (místy opravdu mravenčí práce), třetí (samozřejmě ne úplně důležitou) pohled na Španělku Maríi Valverde, na kterou si už sedmasedmdesátiletý Scott vzpomněl, protože hrála v psychologických Trhlinách jeho dcery Jordan. Tvary, barvy, kulisy, hromadné scény – začíná to skvostně. Jakmile však začne scénář víc poodkrývat své slabiny, jde to z kopce. Přál bych si film osudovější, dynamičtější a hlavně víc myslící na diváka. Chyběly emoce, chyběly jiskřivější dialogy. Všichni si matně vybavujeme onen příběh, ve kterém Mojžíš vystupuje jako spasitel hebrejského lidu, který osvobodil z otroctví a dovedl do zaslíbené země. Než to udělal, jsme svědky deseti ran egyptských, kterými je postižená dosud kvetoucí země, určitě si vzpomeneme i na rozestoupení se moře, které židy „pustí“ dál, ale egyptské vojsko spláchne. Aneb jak je to sepsané ve Starém zákoně. Zmiňované biblické rány jsou svou stylizací skvostné. Ropuchy, nálet sarančat, děsivý mrak komárů a much nebo obří aligátoři. Pod všemi těmi detaily, dokonalými exteriéry a obrovskými kulisami je ovšem překvapivá hlušina, která místy i nudí. Postavy jsou ploché, s těmi vedlejšími se pracovalo velmi málo. John Turturro nebo Ben Kingsley jsou na plátně jen pár minut, účast Sigourney Weaver moc nechápu. Christian Bale se snaží, co mu síly stačí, jeho hlavní sok Joel Edgerton zdaleka nenechá vzpomenout na Phoenixova zbabělého zmetka Commoda z Gladiátora, který si svou ďábelskost vyloženě užíval. Ridley Scott odškrtával své nápady, události vršil na sebe a moc nad nimi dál nepřemýšlel. Je vedlejší, zda popuzuje zatuchlé historiky. Jeho další chlapácký příběh podle mého není tak dospělým kusem jako Gladiátor nebo Království nebeské a už vůbec ne vtipný (myšleno dobře) jako Robin Hood. 65% (26.12.2014)

Zilionkrát převyprávění biblický příběh... nyní v novém podání Ridleye Scotta. Mno, netušit, že Joel Edgerton je tak extrémně flexibilní herec (těch odlišných masek, práce s tělem, přízvukem), řekla bych, že to celé stojí na Baleovi. Ale Edgerton je tím skutečným hrdinou Exodu. Nicméně celkově nadšená nejsem, ale asi je dobré na některé hollywoodské klasiky nezapomínat. Leč za ideální ze všech zpracování považuju animák Princ Egyptský. (24.08.2019)

Přišlo mi to natočené na jistotu. Je sice fakt, že v biblickém příběhu těžko hledat inovace, ale např. Aronofsky stejnak svého Noeho pojal trošku originálně. EXODUS neobstojí ani v konfrointaci s ostatnímy Ridleyho historickými eposy. Prostě jsem se chvílemi nudil. Mojžíš mě nejvíc bavil, když si myslel, že je Egypťan. Jakmile mu naroste bíbr, tak jen čumí a bůh terorizuje Egypt pohromami. Finální apokalyptický přechod přes moře je sice fajn, ale už to nevytrhne. Navíc si musíte říci, že ti Židi jsou vlastně pěkný močky, když se nedokázali osvobodit sami a potřebovali k tomu hypercheaty od boha. Alespoň že měl Mojžíš opravdu pěknou ženu. (03.01.2015)

Ridley Scott jede vizuálně na autopilota a dějově se naopak pouští na tenký led. Mojžíš se praští do hlavy a na základě toho utvoří elitní židovské komando terorizující nevinné Egypťany, aby se k němu nakonec přidal "protivnej spratek" Hospodin. Těžko se tu fandí straně, jejíž utrpení není zobrazeno, pouze se o něm mluví, a doopravdy trpí pouze ti "zlí" a především faraon, který se jen snaží splnit svoje poslání a Mojžíš ho svojí agresivitou vyloženě vyprovokuje. Když se faraon ptá "jaký fanatik by věřil v Boha, který vraždí nevinné," nejde, než mu dát za pravdu. Takže potud Mel Gibson approval! (A mít ten není zrovna fajn.) Pokud by to Scott myslel jako zajímavý test abrahámovské víry, bylo by to zajímavé, nejspíš se mu ale děj pouze rozpadl pod rukama z úplně stejných důvodů jako Robin Hood. Legendě bez kontaktu s historickou skutečností se snaží dodat i přes zachování nějakého toho nadpřirozena nádech realističnosti, aniž by to ale udělal pořádně a aniž by si uvědomil, jak nesmyslný konstrukt vznikne. Takže se střídají nudné pasáže - to když se děje to, co víme, že se stát musí, a děje se to přesně tak, jak musí (protože něco vizuálně nápaditého bychom tu hledali marně), s těmi prostě "divnými", v nichž nesympatický Mojžíš dělá nepochopitelná rozhodnutí. Aronofsky a Scott si měli vyměnit projekty - mám pocit, že víc fantasy a méně snahy o "takhle by se to zhruba mohlo stát" by jedině prospělo. I ten Princ egyptský zůstává nepřekonán, jeho náboj a emoce tu zoufale chybí. (25.12.2014)