Blade Runner 2049

Jedničku nemám prakticky vůbec zažitou, netuším, zda je to v případě pokračování zásadní problém, nicméně oslovit mě nedokázalo. Každopádně nejprve je třeba říct, že už předchůdce rozhodně nebyl filmem pro každého. Ano, přeformuloval estetické normy science-fiction, potvrdil, že Ridley Scott umí velké věci a že předlohy Philipa K. Dicka mají velký potenciál. Oceňuji jít nezvyklou cestou, než na co jsme zvyklí v případě běžného hollywoodského blockbusteru. Oceňuji preciznost, se kterou tvůrci k látce přistoupili, oceňuji výtvarné řešení, jenže z toho všeho pramení i hrozba odcizení. A zrovna to se stalo. Ona opulentní oslava designu, ona přesná, ale odcizená Deakinsova kamera, ony emoce, které se k nám prostě nedostanou. Herci se tváří, jak by zrovna přišli o vzácnou sbírku motýlů, jsou na můj vkus utlumení až příliš. S obří stopáží se navíc nelze ubránit pocitu monotónnosti, chybí dravost, zapamatovatelné scény. Je toho víc. A ohromná úcta k předloze je znát, což je možná i na škodu. (15.11.2017)

Villeneuva fakt muzu (Arrival loni nejvic znicujici bomba), Blade Runner nebyl laska na prvni pohled, ale respektuju a rozhodne zustal v hlave. O to vic mrzi, ze to tady proste neni. Hezka, ale uz fakt onanisticky okrasna Deakinsova kamera, nekonzistentni atmosfera, Gosling ala Drive po tristapadesatyosmy v pribehu, ktery ceri temata, ktera jsme videli i v blatotlackach jako Terminator Salvation nebo Ja, legenda, a strasne moc se neuspesne snazi dolovat emoce. Nejblbejsi je, ze to roubujou na jednicku hrozive na silu a ackoli je Ford skvelej, vlastne je tam uplne k nicemu. Linie s revoluci naivni jak neco od Blomkampa, stejne jako studiova snaha Sony delat worldbuilding potencialni francizy. Plus logickej fail s unosem na konci predposledniho aktu v casinu nechapu doted. Chjo, chjo. (btw. skore usnuti v prvnich 30 minutach hned 3x, v tomhle ta serie drzi konzistenci skvele) (05.10.2017)

Film roku? Nejspíš ne. Výborný výsledek? Určitě. Villeneuve dokázal, že je pro tuhle látku asi ideálním režisérem; s úctou vycházel ze Scottovy klasiky, zároveň si do ní protlačil svůj vlastní styl. Ne všichni to musejí brát nutně pozitivně, ale v důsledku má nový Blade Runner komornější atmosféru, kulisy nejsou tak živé a tempo je ještě pomalejší než u jedničky, ovšem kyberpunkový duch zůstal. Villeneuvova pečlivost je též patrná, a tak předkládá vypiplaný příběh, jenž se dlouho předlouho rozjíždí, na konci však do sebe hezky zapadne. Možná by to mohlo být katarznější a akčnější, ale přepálenou okázalost zrovna od Villeneuva čekat nemůžeme. Zimmerova dunivá hudba plní funkci a Deakins maluje obrazy, jaké jsme letos snad ještě neviděli. Gosling nemá charisma jako kdysi Ford (což je vidět ve chvílích, kdy jsou spolu), ale i tuhle hlavní roli utáhne. Ovšem všechno, co popisuji, pouze slouží k podnícení myšlenek o hranicích lidství. Co je a co není člověk? A kdo to může rozhodnout? Filosofie jedničky je na hranici mainstreamu posouvána dál a v tomhle ohledu si tým tvůrců zaslouží pochvalu. (27.12.2017)

Naprosto unikátní esoterický zážitek, obzvláště pro značně zpomalené pozérské ufony, libující si v sáhodlouhém šťourání se v hovně a velkohubém stádovém bečení s ostatními olupenými rozumbrady, jaké z toho mají príma pocitečky a jak jim je z toho úchylného uspávače hadů Denise teplo u šulínka. Jenže hovno zůstane pořád hovnem, i když ho zabalíte do pozlaceného alobalu a prodáváte masmédii manipulovatelným žvanivým ňoumům jako belgickou pralinku. A tohle hovno bylo obzvlášť uleželé. Něco, jako byste tři hodiny museli čumět na to, jak vám v opravdu nádherných kulisách neradostné budoucnosti naprosto strhujícím způsobem kyne těsto, do čehož vám co deset minut nějaký čurák asi tak metr od ucha zapne na plné kule lodní sirénu, abyste to hypnoticky plíživé trauma náhodou milosrdně neprospali. Když si vzpomenu, jak uhrančivě dekadentní, myšlenkově bohatou a zábavnou vizualizaci tehdy uplácal Rydly z Androidích snů o elektrických ovečkách Filipa K. Ocase, má prdel upřímně nenávidí toho, kdo svěřil pokračování klasiky do rukou pošahaného artového hnědopicha, který sice umí zorganizovat vskutku skvostné kulisy, avšak mezi nimi se vás snaží urputně unudit xmrti totální rohypnoliádou. Rohypnoliádou, založenou na přiblblé šestákové historce, že umělák má miminko, a tak se všichni můžou posrat, aby ho chytili a pokuchali v labině, což by se dalo nepochybně zvládnout za naprosto prdelipřívětivých, našlapaných 90 minut. To by tomu ovšem nesměl šéfovat plíživý psychopat se zaseklou kamerou, rochnící se v půlhodinových záběrech na poletující prach a padající sníh, který to tímhle „umělecky“ natáhl na naprosto nehumánní i nereplikantní tři hodiny. Tři hodiny od ničeho k ničemu unyle se loudajícího pana Goslinga s konstantně blaženým, koženým kukučem sluníčkáře, co si právě nakvartýroval do své dvajedničky třicet syrských migrantů i s domácím zvířectvem, patrně z toho, že sem tam vyprcá hologram, a trousícího s ostatními zádumčivě strnulými loutkami pouťová existenciální moudra pro stavební přidavače. Sledujete-li filmy pro zábavu, nikoliv kvůli pozérskému sebemrskačství, a nesnášíte tedy tik v oku ze spánkové deprivace či si zrovna netoužíte ucpat nos, bloknout atlase s čepovcem a uhnat na prdeli mozoly z neustálého poposedávání, nasraného kroucení hlavou a otráveného funění, raději se tomu vyhýbejte důsledněji než katolík šprckám. (08.10.2017)

K prvnímu dílu si dodnes hledám cestu, protože své nezpochybnitelné myšlenkové výstřely schovával do příliš jednostranného vyprávění. Teď Fancher s Greenem takový koncept staví na hlavu a za každou zdánlivě jednoznačnou scénou či linkou nechávají nenápadně rozehrát nepočítaně filozofických či psychologických motivů. Kolik toho ve mně zarezonovalo i po obyčejné reklamě nebo jednom pohledu do dáli. Nechat diváky takhle dlouho čekat na toho, na koho se podle plakátu stejně v první řadě nedočkavě tetelí, si nemůže dovolit jen tak někdo a překvapuje mě, kolik deprese se v tom čekání skrývá. Rok 2049 má ve Villeneuveho podání ve svých koutech hromadu bolesti, která ale paradoxně probouzí dávno zapomenuté radosti, schované ve vzpomínkách, "které někdo prožil". Z hloubi duše vytrhává nezlomnou touhu žít či existovat a dokazuje, že nový Blade Runner rozhodně není chladný a kdo říká, že ano, ten ho snad ani nevnímal. Gosling se totiž pro role plné ukrývaných pocitů narodil, takže to vnitřní lomcování i stoupající vzdor jsem s ním prožil do poslední kapky. V mém případě tak šlo o intenzivní, díky étericky lehké i dunivě prostupující hudbě extrémně emocionální zážitek, kdy mě příběh v nečekaných chvílích řezal až někam do srdce, kouzlil hořké slzy a jediné, co na něm bylo chladné, byl sníh, déšť a nálada světa, ve kterém se odehrál. (06.10.2017)