Blade Runner 2049

Vizuálně opět bomba a ponurý svět, kde vás na ulici svádí gigantické holografické děvky má stále co nabídnout. Příběh není totální vycucávka, ale dává docela smysl a byl jsem celkem zvědavý, kam se bude ubírat. Na druhou stranu bych ocenil méně zadumaných pohledů a filosofování jestli duši má člověk, robot, hologram, nebo mikrovInka a místo toho vysoustružil pár obskurních scén. Fakt jsem nechápal zlou robotku, co vždycky nakráčela na policejní stanici, někoho tam zabila a bylo to naprosto bez důsledků. Řekl bych, že když pouhá informace, že se narodilo robodítě může "zničit svět" tak vraždy policistů za bílého dne by zasloužili alespoň titulek v novinách. Prostě to stojí za to vidět v kině, páč udělané je to skvěle, ale leckdo se chvílemi bude nudit. (19.10.2017)

Nechte ho uležet! Já jsem odcházela se smíšenými pocity, ale jak se mi rozležel, zjistila jsem, že jsem zaháčkovaná. Začátek je ve svoji neuvěřitelně podmanivé atmosféře totálně strhující. Čuměla jsem na ty dlouhé scény s NAPROSTO BOŽSKOU hudbou a byla úplně u vytržení. Vizuál a atmosféra tady dosahuje astronomických výšin. Příběh za tím přece jen poněkud pokulhává. Na mě až moc komplikované, nemyslím si, že se tam toho muselo cpát tolik. Míň motivů, ale hlouběji rozvedených, by udělalo podle mě lepší službu. Například vypustit celou linku s "holografickou romancí," která mi přišla zbytečná a úplně postradatelná. Potom některé příběhové odbočky, jako SPOILER reinkarnace Rachael nebo jak podivně se film nevěnoval postavě dcery, která se mihla asi v pěti minutách a neměla žádnou velkou důležitost pro nic a nikoho, přitom to byla tak stěžejní a důležitá postava KONEC SPOILERU byly na úkor plynulosti a celistvosti, takže příběh se mi zdál roztříštěný. Film to ale jako celek ustojí a přímo láká k opakovanému zhlédnutí. V tomhle případě ale běžte rozhodně do kina, tenhle film to CHCE. Po druhém zhlédnutí možná ještě hodnocení upravím, bylo toho ale prostě moc a myslím, že to budu ještě nějakou dobu vstřebávat. Gosling boží. (14.10.2017)

Naprosto unikátní esoterický zážitek, obzvláště pro značně zpomalené pozérské ufony, libující si v sáhodlouhém šťourání se v hovně a velkohubém stádovém bečení s ostatními olupenými rozumbrady, jaké z toho mají príma pocitečky a jak jim je z toho úchylného uspávače hadů Denise teplo u šulínka. Jenže hovno zůstane pořád hovnem, i když ho zabalíte do pozlaceného alobalu a prodáváte masmédii manipulovatelným žvanivým ňoumům jako belgickou pralinku. A tohle hovno bylo obzvlášť uleželé. Něco, jako byste tři hodiny museli čumět na to, jak vám v opravdu nádherných kulisách neradostné budoucnosti naprosto strhujícím způsobem kyne těsto, do čehož vám co deset minut nějaký čurák asi tak metr od ucha zapne na plné kule lodní sirénu, abyste to hypnoticky plíživé trauma náhodou milosrdně neprospali. Když si vzpomenu, jak uhrančivě dekadentní, myšlenkově bohatou a zábavnou vizualizaci tehdy uplácal Rydly z Androidích snů o elektrických ovečkách Filipa K. Ocase, má prdel upřímně nenávidí toho, kdo svěřil pokračování klasiky do rukou pošahaného artového hnědopicha, který sice umí zorganizovat vskutku skvostné kulisy, avšak mezi nimi se vás snaží urputně unudit xmrti totální rohypnoliádou. Rohypnoliádou, založenou na přiblblé šestákové historce, že umělák má miminko, a tak se všichni můžou posrat, aby ho chytili a pokuchali v labině, což by se dalo nepochybně zvládnout za naprosto prdelipřívětivých, našlapaných 90 minut. To by tomu ovšem nesměl šéfovat plíživý psychopat se zaseklou kamerou, rochnící se v půlhodinových záběrech na poletující prach a padající sníh, který to tímhle „umělecky“ natáhl na naprosto nehumánní i nereplikantní tři hodiny. Tři hodiny od ničeho k ničemu unyle se loudajícího pana Goslinga s konstantně blaženým, koženým kukučem sluníčkáře, co si právě nakvartýroval do své dvajedničky třicet syrských migrantů i s domácím zvířectvem, patrně z toho, že sem tam vyprcá hologram, a trousícího s ostatními zádumčivě strnulými loutkami pouťová existenciální moudra pro stavební přidavače. Sledujete-li filmy pro zábavu, nikoliv kvůli pozérskému sebemrskačství, a nesnášíte tedy tik v oku ze spánkové deprivace či si zrovna netoužíte ucpat nos, bloknout atlase s čepovcem a uhnat na prdeli mozoly z neustálého poposedávání, nasraného kroucení hlavou a otráveného funění, raději se tomu vyhýbejte důsledněji než katolík šprckám. (08.10.2017)

Sú filmy, pri ktorých človek nadobudne dojem, že aj po 160 minútach, by úplne s prehľadom zvládol ďalšiu porciu pol hodinky. Bohužiaľ, toto nie je prípad prvotiny z 82’, a ani tohto pokračovania po 30 rokoch. Nemôžem povedať, že by ma “dvojka” vyslovene nebavila, že by jej sledovanie bolo rovnako bolestivou skúsenosťou, ako pri prvej časti, no opäť je to miestami dosť rozťahané, padá to do dejovej rutiny, až má človek obavy, že sa z toho polospánku nepreberie. Presto všetko, že miestami predsa len dochádza k ako takému oživeniu, čo mierne zlepšuje celkový dojem z tohto scifíčka, nemám pocit, že by som bol svedkom niečoho svetoborného. Tri “zaslúžené” hviezdy, udeľujem “Blade Runner-u II” za vizuálnu stránku, hudbu, a samozrejme za “seba samého” v hlavnej úlohe. Ja fakt nechápem to nadšenie .. (01.01.2018)

Film roku? Nejspíš ne. Výborný výsledek? Určitě. Villeneuve dokázal, že je pro tuhle látku asi ideálním režisérem; s úctou vycházel ze Scottovy klasiky, zároveň si do ní protlačil svůj vlastní styl. Ne všichni to musejí brát nutně pozitivně, ale v důsledku má nový Blade Runner komornější atmosféru, kulisy nejsou tak živé a tempo je ještě pomalejší než u jedničky, ovšem kyberpunkový duch zůstal. Villeneuvova pečlivost je též patrná, a tak předkládá vypiplaný příběh, jenž se dlouho předlouho rozjíždí, na konci však do sebe hezky zapadne. Možná by to mohlo být katarznější a akčnější, ale přepálenou okázalost zrovna od Villeneuva čekat nemůžeme. Zimmerova dunivá hudba plní funkci a Deakins maluje obrazy, jaké jsme letos snad ještě neviděli. Gosling nemá charisma jako kdysi Ford (což je vidět ve chvílích, kdy jsou spolu), ale i tuhle hlavní roli utáhne. Ovšem všechno, co popisuji, pouze slouží k podnícení myšlenek o hranicích lidství. Co je a co není člověk? A kdo to může rozhodnout? Filosofie jedničky je na hranici mainstreamu posouvána dál a v tomhle ohledu si tým tvůrců zaslouží pochvalu. (27.12.2017)