Popelka

Je dost těžké být hezká, když jste nevýrazná blondýnka a z většiny úhlů pohledu vaše zuby vypadají, že doputovat od jednoho k druhému je na náročný celodenní pochod. Peroxid se tak podepsal na Elčině máti i na Popelce samotné. Kameraman odvedl dobrou práci, většinu času je Popelka půvabná a éterická, malé holčičky budou mít nový idol a hezké usínání. Pro dobro jejich okolí si snad do života odnesou i to, že mají být odvážné a laskavé. Popelčin tatínek mi neodbytně připomínal mladého Třísku. Zlá matka (ne, Cate není krásná, je zajímavá, charismatická, fascinující, ale ne krásná) dodává příběhu opravdovost. Její zlo není samoúčelné, krutostí léčí vlastní bolest (a kdyby to nebyla nebetyčná prasárna, řekla bych, že tak to má být). Zlé sestry jsou nevkusačky, tupanky a trapačky, čímž jsou roztomile zábavné. Z nové rodiny malé Popelky jako největší zlo vychází kocour Lucifer, kterému bych s chutí ukopla hlavu, o což se, podle jeho placatého čumáku, už někdo neúspěšně pokusil. Divák nesmí moc hledat logiku v ekonomickém výkladu Popelčiny macechy, ani v tom, že pracovně vytížená Popelka měla čas někde jezdit na koni a nikdo na to neřekl ani popel. Stejně tak nehledejme logiku v tom, že myši, dožívající se věku dvou tří let tady žijí asi tak osmnáct. Pokud bychom mysl zaplavili úvahami už v téhle části děje, nikdy se nedobereme toho, proč víla kmotřička měla potřebu na práci (a že kouzlení je pro ni asi co pro kuchaře krájení cibule) oblékat róbu z kategorie sen šíleného cukráře. Vyčarovat velký kočár v malém skleníku je taky dobrý nápad, skutečnost, že si rozpadlého, přímo explozivně rozptýleného, skleníku nikdo nevšiml, svědčí o mentálních limitech obyvatelek domu. Potrhané růžové šaty zůstaly zachovány až na pár detailů. Kmotřička z nich udělala modré, změnila látku, sukni udělala dlouhou, zvonovitě se rozšiřující přes půl dvora, dekolt na zádech prohloubila až ke kostrči a k tomu přikouzlila pohodlné skleněné botky, Baťa posílá mustr a pokyn do Jablonce, v příštím měsíci se ptejte u svého obuvníka. Osobně trpím utkvělou představou, že noha ve skleněné botě začne smrdět. Snad si holčičky celého světa z těch botek vezmou poznatek o správné šířce a výšce podpatku, aby si pro klamnou eleganci nehuntovaly záda a nohy. Tanec s princem měl podivnou choreografii, nějak to působilo, že choreograf umíral vyčerpáním naučit tančit ansámbl loutkového divadla a výsledek tomu odpovídal. Nikdo ze zúčastněných nevypadal, že by měl pohybový talent. Pak udeřila půlnoc, ještěří kočí předvedl, že má opravdu šikovný ocas a vše spělo neodvratně k očekávanému konci, nad kterým malá holčička, kterou jsem bývala, řekla své spokojené 'jééé'. (02.05.2015)

Úkol č. 16 v Challenge Tour Special - Filmový lov - film, který bych brala jako příběh svého života... nu, jistá lákadla by tady byla - pohádková příroda, výstavní architektura, umírněná zahraniční politika, slušná životní úroveň, kreativní stylisté a když je nejhůř, i nějaká ta kouzelná víla po ruce... Ale jelikož vždycky může být líp, měla bych pár zlepšováků... a začnu hned u Elky - na jejím místě bych si jako dárek z cest od taťky vyptala pinzetu, zvlášť, když obdržené lískáče neměly žádnou užitnou hodnotu, což v pohádce o Popelce vnímám jako docela zásadní krach. Za další se na můj pohádkový vkus zdála Elka při tanci s princem celkem snadno vzrušivá, i když jistý náboj tomu jejich kousku přiznat musím. A konečně - pro příště bych nechala přehodnotit další pohádkový nešvar, a to nepochopitelnou neschopnost identifikovat osobu blízkou jen proto, že se umyje, učeše a hodí do gala, ovšem ten, kdo ji viděl jen jednou, nemá s pamětí na tváře problémy... to pan Vorlíček, aby z dětí nedělal úplné hňupy, použil alespoň vkusnou roušku. I když při výběru filmu šlo především o ono "žít šťastně až do smrti", protože to mi nezaručí ani EZO.TV na Barrandově, k naplnění pohádkového sloganu bych potřebovala ještě nějakého fešného podkoního, jelikož prince Kita bych skousla jen při oddělených ložnicích... jenže to už bych byla mimo žánr, z čehož plyne, že úlovek nesplnil očekávání, a ani když se běžně nesetkávám s tak zajímavou ženou, jakou je Cate Blanchett a moje jízdy z plesů se ani vzdáleně nepodobají té Popelčině akční, i tak je můj život mnohem zábavnější, proto si ho, byť bez záruky, prozatím ponechám... (21.06.2015)

Kenneth Branagh si konečně napravuje reputaci a servíruje nám správně moderní, ale zároveň i naprosto klasickou pohádku se vším všudy, která na rozdíl od většiny moderních pohádkových kousků uspěje i u našich rodičů. Něco tak feel-good se totiž opravdu nediví. Jestli Patrick Doyle a dechberoucí výprava nedostanou Oscara, tak život opravdu není pohádka. (24.08.2015)

Elka, nad tím jménem jsem se nemohla nezhrozit. Rovněž jsem ve filmu musela chtě nechtě skousnout, patrně po americku povinné, obsazení černochů, asiatů, mexičanů a jiných národnostních menšin. Zřejmě by jinak štáb zažalovali za rasovou diskriminaci neboco. Proč, proboha?? Copak se vyskytují v knize? ... Pokud tohle pominu, tak pak musím jen chválit. PopElka byla skutečně krásná a princ také. Cate, moje oblíbená elfka, byla v roli macechy úžasná! Nejde to popsat, to se musí prostě vidět. A taky mi bylo zcela jasné, komu v ruce chyběla čarodějnická hůlka. Helenka, jako kouzelná kmotra vidlička ... pardon, víla kmotřička, si to čarování viditelně užila a oprášila bradavická zaklínadla. Musím uznat, že ta její kouzla byla vskutku podivuhodná - myšky, ještěrky, houser, dýně, šaty, střevíčky, no však to známe. Ve filmu jsem si dál vychutnala překrásné interiéry i exteriéry, kameru, kostýmy a určitě zajímavý hudební doprovod. Přestože se zde vyskytlo na můj vkus více smutných událostí, než bylo nutné a málo humoru, musím říct, že tahle verze pohádkové Popelky je vcelku povedená. (22.03.2015)