Sils Maria

Jako obvykle Assayas prokládá více tematických rovin, mezi nimiž se utváří význam. Neřekl bych, že tak činí na úkor divácké přístupnosti, neboť film má celkem zřetelně zpracovaný námět (resp. více provázaných námětů) a děj. Přesto interpretační úsilí vede některé diváky k trochu bezradnému závěru, že ústřední téma Sils Maria je hledání smyslu toho, co se vypráví (Eodeon na ČSFD). Všechno se točí kolem napětí ve vztahu mezi starší hereckou hvězdou Marií Enders a její mladou asistentkou Valentine. Maria Enders má přitom hrát roli starší ženy v divadelní hře jejího celoživotního blízkého přítele a právě zemřelého dramatika Wilhelma Melchiora, jejíž námět je při tom vztahové napětí mezi mladou dívkou a starší ženou. Situaci zesiluje fakt, že Maria Enders dříve zazářila v roli mladší z obou žen ve stejné hře. Z osobních důvodů (odpor ke smíření se se stárnutím a zřejmě strach ze smrti) tuhle hereckou šarádu nejprve zcela odmítá a když se ji nakonec ujme (jde přeci jen o velkou hereckou výzvu, navíc má hru režírovat režisérská hvězda Klaus Diesterweg), scény nacvičování jsou plné stále méně potlačované frustrace a napětí mezi oběma hrdinkami. Struktura filmu je ovšem o něco komplikovanější – generační konflikt prodchnutý platonickým erotismem (vzdáleně na způsob ženské varianty Smrti v Benátkách), a hra na prolínání fikce a reality, v níž realita kopíruje fikci a přitom zůstává fikcí na „vyšší“ rovině, tvoří jen základní část stavby. Popis celé architektury snímku se tím ale nevyčerpává. Scény, v nichž Maria Enders a Valentine v prostředí švýcarských alp nacvičují jednotlivé scény hry (Valentine zde zastupuje za herečku Jo-Ann Elliot, jejíž postava hraje ve filmu další důležitou roli), znejišťují diváka a zřejmě i samotné postavy ohledně toho, kde je hranice mezi zkouškou a co z toho je naopak už právě probíhajícím osobním dramatem. K tomu je třeba přičíst subtilní vtip, s kterým veškerá témata Assayas ztvárňuje, a na mysl se vtírá srovnání s velikány, jako je Bergman nebo Saura (čímž ani jednoho z těchto tří nechci redukovat na pouhou podobnost či snad v případě Assayase epigonství – Assayas je velmi specifický). Sils Maria není pro (některé) diváky imho znejišťující absencí příběhu nebo jasného tématu, ani vyústěním, ale tím, že jeho hodnocení, tedy co z toho nakonec plyne pro postavy a co z toho plyne obecně, nechává zcela na svobodném rozvažování diváka. To, že se něčím takovým někdo cítí znejistěn (a u Assayase se dle reakcí znejistění dostavuje), pak spíše vypovídá něco o vymezeních mainstreamové kinematografie, na níž se mnoho diváku až příliš fixuje. (12.01.2019)

[Be2Can 2014] Najambivaletnejší film prehliadky. Konverzačný trojlístok Binoche-Stewart-Moretz popisuje akcenty v herectve ovplyvnenom generačným odstupom, vývojom a fyzickým i psychickým dospievaním s pár zvláštnosťami. Každá z nich reprezentuje charakteristický stereotypný obraz, ktorý odráža povrchnú verejnú mienku - konzervatívna klasická herečka Maria v strednom veku s predsudkami voči modernému rázu kinematografie a nastupujúcim hviezdam a "hviezdičkám", jej protipól v podobe obletovanej "hviezdičky" Jo-Ann, stelesňujúcej na prvý pohľad všetko, na čo sa Maria díva s posmechom, ale zároveň snažiaca sa o vymanenie zo škatuľky škandalóznej celebritky prechodom do divadelného a artového odvetvia, a nakoniec ešte stále veľmi mladá, ale zároveň už vyspelá Valentine, ktorá je tak niekde medzi - avšak nie je herečka, len asistentka. Prvú polovicu filmu, príznačne rozdeleného do dvoch kapitol a epilógu, uvedených cez naratívne obrazy alpskej Sils Maria, je súbojom na hrane katastrofy, v ktorom ploché archetypy rozprávajú o ničom a nikam sa nedostávajú. V druhej polovici však nastáva nečakaný obrat, ktorý sa vyjaví úplne nenápadne a akoby len tak mimochodom, avšak zásadne všetko zmení. Jeho dopad nečujný absolútne podrýva predčasne utvorený názor na čisto konverzačný skoropopulizmus (pocit rozprávania o ničom, len pekného obalu bez skutočných základov a pochopenia témy) a stáča výhybku na koľaj, ktorá dovedie vyústenie úplne iným smerom. Inscenácia, ktorá spravila z Marie hviezdu a v ktorej má teraz stvárniť protiklad svojej mladosti a zároveň sa premieta do jej vlastného života - ona Helenu nehrá, ona sa ňou stáva. To nakoniec potvrdí aj príchod Jo-Ann na scénu (ktorý je mimochodom podľa môjho názoru trochu zbytočný, pretože prítomnosť Moretzovej počas 90% filmu len v podobe úzko spätej s jej generáciou - teda fotografií a videí na internete či v televízii, alebo vo filme v kine dodávala jej postave zvláštnu mytizovanú pozíciu, keď si divák nebol schopný overiť, či je skutočne len taká, ako ju prezentujú médiá). Spätne dostáva prvá kapitola nové vrstvy a hrubšie obrysy, ktoré pod svetlom vrhnutým faktami dostávajú iný význam. Vzdanie holdu prírode prostredníctvom zasadenia a citácie starých nemých oslavných dokumentov a filmov s dominanciou zasnežených vrcholkov hôr (legendárny, dnes už prakticky neexistujúci žáner "vysokohorských filmov", ku ktorého koreňom sa film vrhá a jasne na ne odkazuje švajčiarskymi lokalitami). Reklama na Peugeot s Kristen Stewart, ktorej je nevoľno natočená v dvojexpozícii s absolútne odlišným hudobným sprievodom, aký môžme počuť po väčšinu filmu, je zábavná. A na záver zostáva aj jedna nevyjasnená otázka. Alebo viac? Na to už musia prísť diváci sami... 80% (14.10.2014)

Podivně příjemný zážitek, který osciluje na hraně reality a takové podivné surreálnosti, která je těžko uchopitelná a o to víc zajímavá ale i pomíjívá. Prostě zdánlivě prostá konverzačka, která vám chvílemi hodí indicie, při kterých vám na mysl přijde něco podivného. A i když to podivné "něco" je velice těžké rozšifrovat, je to tak nějak i podivně příjemné. 8/10 (23.01.2015)

Drama s neuvěřitelnou Juliette Binoche, která je tu opravdu skvostná. A zdárně jí sekundují i Kristen Stewart a Chloe Moretz. A myslím, že právě výkon Juliette je to, co si z filmu budete pamatovat nejvíce. Děj mě až tak moc nezaujal, i když se tu najde několik velmi pěkných scén, ale musím říct, že jsem se nenudil. Ale bez té Juliette by to prostě nebylo ono. (10.03.2015)

Kvalitní konverzačka opírající se o slušné dialogy a stejně tak herecké výkony. Zpočátku je spíš sondou do zákulisí a práce asistentky hvězdy, později o vyrovnávání se s rolemi (nejen těmi fikčními), stárnutím, koloběhem života a hořkou paralelou mezi zkoušením textu a skutečností. Prakticky jediné, co mě na snímku štvalo, bylo to ukončování scén a především jednotlivých částí (jedna věc je nechat něco vyznít do ztracena, druhá to dost necitlivě useknout). Kvůli tomu „pouze“ solidní 4*. „Chceš scénu v obchoďáku?“ – „Ne.“ – „Sérii reklam na brýle?“ – „Ne.“ – „Je to jen v Latinské Americe.“ – „Nechci.“ – „Dobře...je tu španělský hororový film. Hrála bys matku představenou. Z nějakého důvodu tam jsou i vlkodlaci.“ – „Ne!“ – „Rozhovor pro italský magazín na téma: Svádění po čtyřicítce. – „Ne!“ (06.02.2015)