Úkryt v zoo

2. světová válka, nevyčerpatelné téma plné strachu, utrpení, nenávisti. Je to téma, které pobízí řadu filmařů k zfilmování silných příběhů nejen z bitevní vřavy. Úkryt v zoo (v originálním znění The Zookeeper's Wife) od režisérky Niki Caro je velice citlivě odvyprávěný film, který po celou dobu trvání projekce precizně manipuluje s divákovými emocemi. Více zde (08.04.2017)

Dávám tři hvězdy, aby si někdo o mně nemyslel, že jsem zpátečník nebo podporuji ruskou armádu. Ale kočka není pes a když dva dělají totéž, často se to od sebe podstatně liší. A také: podle "skutečné události" nebo dokonce podle "true story" se mi už zajídá. Jakoby to, co si člověk vymyslí nebylo stejně skutečné jako to, co se stalo před pomalu sto lety. Tady byla po mě skutečná pouze režisérčina snaha udělat dobrý byznys, a do toho dala všechno. Ale na vrtání se ve varšavských záležitostech musí být člověk Polák a musí mít kule a nejlépe, když se jmenuje Polanski. Doložím to jedním (z mnoha) příkladem v ději a jednou v dialogu: Režisérka nechá vybudovat (paralelní/humanitární) gheto v ZOO pod halou, ve které manželé Žabinští jednají s nacistickými pohlaváry, aby vzudila náš thrill (nikoli suspension). Paní Žabinská se "dívá zvířatům do očí a vidí jim až do srdce"; to by žádný znalec zvířat nemohl říct. Ještě možná jeden příklad dokládající (určitě podle skutečnosti), že telefon je pomalejší než klus: Důstojník SS Lutz Heck vyhlašuje ze své kanceláře okamžitou razii do ZOO, zatímco přítomná pí Žabinská do ZOO pohodlně dokluše, zorganizuje přepravu a vyklidí jeho stávající židovské obyvatelstvo před příjezdem nacistické zásahové čety. Proč se o tom zmiňuji? Prostě se nerad nechávám vodit za nos. Pro film to platí stejně jako pro život. - Poznámka: v jedné recenzi čtu: "Nacisti (potažmo i Rusové)..." a tohle číst už nikdy nechci, a je to také důvod pro odstranění z oblíběných uživatelů. (No, jenže to neumím!) (23.03.2024)

Jakkoliv bych chtěla filmu nadržovat za to, že nabídl možnost démonického Brühla, tak musím bohužel ve finále naznat, že je prostě takový nemastný a neslaný. Ačkoliv náznaky ostrých hran tu byly, možná by to šlo vyřešit jinou než jaksi uhlazenou a přehnaně "pietní" (jestli já náhodou nejsem to monstrum) hudbou Harryho Gregson-Williamse. Konflikt zájmů také nastává v tom, že veškeré dění v ghettu je zajímavější (i zajímavěji natočené) než to, co se děje v zoo. (26.05.2019)

Spravedliví mezi národy a jejich odvaha v těžkých časech je bezesporu emotivní a hodnotné téma. Jsou tam silnější momenty (nástup dětí do vlaku) a Daniel Brühl si libuje v nevyzpytatelnosti své postavy, ale jinak se objevuje až příliš všednosti, zjemnění, nedotažených linek (manželova slabost v žárlivosti proti pragmatismu jeho ženy) a vlivem mimoevropské produkce i jakási nezúčastněnost. Nehledě na to, že pověstná německá akurátnost se tady často změnila v šlendrián (viz. nedůsledný nacista Neužil), ale beru to tak, že formule „based on true story“ nechává tvůrcům volné ruce.. (18.12.2019)

Nový Schindlerov zoznam sa z toho nestal, hoci námet na to mal. Lenže skôr ako na osobu samotnej Antonin Zabinskej sa dej mohol trochu viac na židovské deti samotné. Bol na to priestor cez dve hodiny, no práve obete, ktorým sa pomáha, sú tu brané len okrajovo, takmer ako komparz. Chýbalo mi tu viac napätia a emočnosti. Chválim ale, že sa Chastain snažila napodobňovať poľský prízvuk. Daniel Brühl zas podal svoj štandardne kvalitný výkon, no žiadny slizský nácek to nebol. Prínos vidím aspoň v ponúknutí históriou takmer zabudnutého príbehu. (08.08.2017)