Cesta naděje

Přesně takhle to vypadá, když vypelichaný Válečný kůň vychlemtá Vodu pro slony. Stihne ho pak jen další nudná a patetická sračka o tom, jak otylý pan Vranae hledá, hledá a hledá. Nejdříve půl hodinky vodu v buši, pak tak hoďku v Istanbulu včerejší den a nakonec v Gallipoli bagruje zeminu, až se z toho zamiluje do Kurvylenkovic Olinky a adoptuje tureckého cigoše. Chápu, že Rasl po vzoru mnohých kolegů urputně zatoužil ukojit své „režisérské“ ambice, ale tak nějak zapomněl najmout si k tomu pořádného scenáristu, schopného dramaturga, soudného střihače a rovněž nějakého vhodného představitele hlavní role. To, jak se dvě hodiny bloncká od ničeho k ničemu s oduševněle moudrým výrazem babičky Boženy Němcové, která zrovna neměla zaražené prdy poté, co se přežrala kysela, byla rozhodně ultimativní kreace jako stvořená například pro koženého Bena s Flekem, Rocca di Siffredia, Bobo Patizóna či jiného velikána s dětskou obrnou závislého na svalových relaxantech, a nikoliv pro kdysi opravdu dobrého herce. Takže Vránao, okamžitě přestaň dělat pičoviny a vrať se s čistou duší komandovat mástry, jinak už ti příště nedopřeju ani tu jednu ránu z milosti a nechám tě se trápit! (14.03.2015)

Válečné drama, které není ani tak válečným dramatem jako spíš romantickou pohádkou o vydání se australského farmáře hledat své syny padlé v bitvě o Gallipoli. To, že to celé působí věrohodně asi jako sněhulák v poušti, bych dokázal tvůrcům odpustit, nikoliv už žánrovou nevyrovnanost a do očí bijící komerční zpracování. Chvílemi to bohužel vypadá, že ani sami tvůrci nevěděli, do jakého žánru bude jejich počin nakonec spadat, jelikož to, co se chvílemi tváří jako velké drama, se mění v romantickou pohádku s válečnými prvky ve formě velmi zvláštně použitých flashbacků. Ano, je pochopitelně dobré do filmu nacpat nějakou tu romantiku, nicméně by to nemělo být za každou cenu a do příběhu, kam se to absolutně nehodí. Na druhou stranu musím ocenit snahu o věrné vyobrazení prostředí, k čemuž pomohl povedený casting a výběr lokalit. Každopádně se nejedná o žádný průšvih, bohužel Russell Crowe odvedl daleko lepší práci před kamerou než za ní. Moje hodnocení 55%. (12.03.2015)

Je vidět, že Russel ve své kariéře pracoval s těmi nejzvučnějšími režisérskými jmény, a také od nich pilně odkoukával. Řemeslná stránka jeho režisérské prvotiny je proto zvládnutá nadmíru zručně a já osobně mu v tomto směru nemám moc co vytknout. Problém pak trochu nastává v případě samotné látky a její adaptace. Scénárista nám totiž předhazuje jedno klišé za druhým a celý film je průhledný jak současná Angelina Jolie. Kdo je v tomto směru háklivější a příběhově náročnější, tomu asi Russel podívanou roku nepřipravil. Já jsem však ochoten přimhouřit oko (k čemuž významně přispívá i úsměv Olgy Kurylenko) a Russelovi ukázat opatrně přizvednutý palec nahoru (a tím vážně nemyslím, že by byl jednička v českoposlaneckém slova smyslu). (18.08.2015)

Australský farmář přicestuje krátce po válce do exotického Turecka, aby na bojištích Gallipoli nalezl ostatky svých tří synů a tím došel smíření a "uzavření". Poznává na vlastní oči nejenom krutost a utrpení války, ale především krásu, tradici a milé lidi této země (a samozřejmě i novou lásku). Croweův režijní debut se může pochlubit pěkným starosvětským zpracováním, zároveň však i melodramaticky kýčovitým scénářem. 70% (03.12.2015)

Sterilní, kýčovitý a hlavně nudný (ne)doják. Crowe spatlal v naivně nesmyslném příběhu všechna možná válečná i neválečná klišé, přidal špetku porozumění mezi bývalými nepřáteli, přihodil nádech romantiky a pustil to do světa. Aby byl zmar dokonalý, naprosto rezignoval na jakoukoliv mimiku. Ne každý točící herec je druhým Eastwoodem a Crowe, jak to tak vypadá, na režisérskou stoličku rozhodně nepatří. Ale kdoví - třeba se jen zastřeloval. Každopádně za tohle si ode mě víc jak 25% nevysloužil. (25.03.2015)