Třídní sraz

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 17 - Švédsko. Téma třídních srazů mě osobně velmi zajímá. Sám jsem totiž pravidelným iniciátorem a organizátorem třídních srazů ze základní školy. Jakmile mám tedy možnost toto téma potkat v literatuře, v divadle nebo v kině, jsem plný očekávání. Byl jsem skálopevně přesvědčený, že toto je ten pravý film, který mě v rámci Dnů evropského filmu nezklame. A tentokrát jsem se nemýlil. Při první části mi bylo velmi nepříjemně, cítil jsem úzkost a samozřejmě jsem si nemohl nevzpomenout na Rodinnou slavnost a v duchu si potvrdit, tahle vypjatá dramata u stolu umí tak skvěle jen Seveřani. Následující druhý díl mi v hlavě způsobil trochu zmatek, protože jsem si z obsahu přečetl pouze jednu větu, takže jsem vůbec netušil, kam se bude film ubírat. Druhá díl byla hodně specifický, ale neubral na plynu a závěr byl tuze originální. Třídní sraz mi přinesl přesně to, co jsem postrádal u Infiltrátora a Bez slitování - něco nového, nové, nápadité zpracování konkrétního tématu. Anna Odell se s tím vypořádala znamenitě. Závěr Dnů evropského filmu nemohl dopadnout lépe, pro mě malé finále, velké finále mi následně předvedl Fotograf, na nějž jsem přeběhl z Lucerny do Světozoru. (16.04.2015)

[Dny evropského filmu 2015] - Nepamatuji si film, při jehož sledování bych se kdy cítil tak trapně. Nevím co si mám myslet o myšlenkách, které Odellovou vedly k natočení tohoto projektu, který se v první části veze na vlně Rodinné oslavy, ale musím uznat, že tato část mě svou až extrémní vyhroceností velmi bavila. Zato o druhé polovině vůbec nevím, co si mám myslet. Odellová mi přijde přespříliš zahořklá a fanaticky upjatá a z těch konfrontací se mi nedělalo dobře. Rovněž na všechny své spolužáky nevzpomínám s nadšením, ale ... Divné, neopakovatelné, smutné, ale také tak trochu povrchní. Nést si 20 let po ukončení základky hořké vzpomínky na dobu dětských malicherností? Ufff... Popravdě jsem čekal úplně jinou pointu a to takovou, ke které se schylovalo na konci první části (na pány v bílých pláštích :o) ). (09.04.2015)

Velmi kvalitní náměť pohřbilo špatný zpracování. Naprosto jsem postrádal nějakou gradaci, způsob vyprávění byl hodně kostrbatý, což platí o "dokumentární" druhý části. Ta první ta mě uzemnila, to jsem jen nevěřicně zíral velká škoda, že Anna se nedokázala lépe srovnat se způsobem vyprávění ve druhé části a mé nadšení tak postupně zcela zabila leč originalní přístup Anně upřít nemůžu. (25.05.2015)

Zajímavý námět převedený na "The movie about the movie about making the movie.":) Každý, kdo si někdy prožil na základní škole krušné časy, se v tomto snímku jistě najde. Každý ví, jak se na něm "outsiderská role" podepsala a jakou mírou ho poznamenala do budoucna. Takové věci v člověku zůstávají a v každém jinak dlouho. Já jsem ze základky už zhruba deset let a můžu říct, že teprve až možná teď mám pocit, že jsem se s tím z části dokázala vyrovnat a dokázala odpustit. Že jsem dokázala vylézt z té bezpečné ulity a tak trochu si začít víc věřit, být víc odvážná, otrkat se a srát na to, co si myslí lidi okolo. Přestat se jich bát, toho, jak se na mě dívají a toho, co si asi myslí. Ten strach mám pořád, ale už jsem se dokázala alespoň z části obrnit, dřív jsem to nedokázala. Chvíle, kdy ostatní dávají člověku na vědomí, že je zbytečný, nepotřebný a nepříjemný jako roztrhaný a špinavý hadr na podlahu, a jeho existence je pro ostatní zcela bezvýznamná, ty chvíle do Vás zaseknou drápy a nepustí. Trvá nějakou dobu, než se člověk dokáže vlastní vůlí vyhrabat z té díry, do které ho ostatní strčili. Já jsem vděčná, že se mi to docela podařilo a je mi líto těch, kteří možná právě teď prožívají ještě horší teror a nebo si kvůli tomu sáhli na život. S většinou lidí, shodou okolností, také z mé bývalé 9.C, se nyní normálně zdravím, bavíme se a přijdou mi úplně jiní než tehdy. Dospěli. Ale jestli bych měla odvahu je přímo kontaktovat a zeptat se jich na ty časy, to ne. Proč taky? Je to za mnou, minulost. Proč otevírat staré rány. Co bych z toho měla? Jenže někteří možná nechtějí čekat, až to někdy možná přejde a vzdají to rovnou, než se den za dnem trápit. Anna Odell natočila snímek o třídním setkání, a o tom, jak by mohl dopadnout. Vkusně a inteligentně "dokážeme se bavit jako dospělí lidé." Bylo by zajímavé, kdyby někdo nějaký takový projekt vyzkoušel i u nás. Myslím, doopravdy to udělal. Vždyť jsme byli děti. Hloupé, dospívající, zlomyslné, ošklivé. Co na tom teď vlastně záleží, že...? Jenže činy někoho dokážou formovat osobnost druhého. V té chvíli si to neuvědomuje ani jedna strana, ale postupující čas zvýrazní všechny jizvy, stejně jako je dokáže i hojit. (06.02.2016)

Anna Odell v tomhle filmu předvedla naprosto perfektní výkon. No a jelikož se na ní hodně dobře koukalo, fandil jsem jí vlastně po celý průběh filmu. Téma šikana je stále docele aktuální a bylo zajímavé sledovat, jak se zrovna ona s tímhle vypořádala. Film jako takový rozdělila do dvou částí. První část je setkání na třídním srazu a konfrontace se všemi bývalými spolužáky. Druhá část je pak zaměřená na to, jak to zpětně všichni vnímají a zdali mají chuť se k tomu všemu nějak vyjádřit. Závěr byl hodně otevřený, ale mně se líbil. Od Seveřanů zase něco svěžího a originálního a to mám vždycky rád. (29.06.2015)