Obsahy(1)
Než se osmnáctiletá novicka Anna stane jeptiškou, musí navštívit svou jedinou žijící příbuznou Wandu, o jejíž existenci neměla dosud ani tušení. Ukazuje se, že teta Wanda je bývalá zapálená komunistka a soudkyně, která v 50. letech posílala na smrt kněze a další odpůrce režimu. Nečekané setkání nasměruje Annu na cestu za odkrytím rodinného tajemství, svého židovského původu a svého pravého jména, Ida. Cynická, životem protřelá, avšak vlastním svědomím stíhaná Wanda je v mnohém pravým protikladem Idy, která během společného pátrání poprvé zakouší pokušení vnějšího světa: jazzovou hudbu, svobodu a možnost zamilovat se. Britský režisér polského původu, dvojnásobný držitel ceny BAFTA Paweł Pawlikowski, se s Idou vrací do země svého dětství. Originální a poetický příběh hledání vlastní identity je moderní poctou klasické kinematografii 60. let. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (214)
Navnadilo mě místní hodnocení, ale tak povrchní výpověď plnou klišé na klišé a předvídatelnou až běda jsem nečekal. Navíc - nevím, co je to za nový zlozvyk, i v českých filmech jsem to už viděl - rámovat obraz kamery co nejnesmyslněji, lidi tváří z obrazu ven, nebo uříznuté obličeje ve spodní části a nahoře hromada nic neříkajícího prostoru... Asi snaha o umění pro umění, když už tu kameru moc držet neumím. Snaha být cool čiší i z toho použití původního formátu 4:3 v černobílé, ale když to přitom vezmu digitálně a bez perspektivy původních kamer, tak je to pak snaha k ničemu. Hlavní herečka mi svým kamenným xichtem lezla na nervy od začátku (plus ten zmučený obličej třeba po strašné námaze s balením kufru), a protože v tom chybějí emoce, celé chladně odvyprávěné drama mi bylo šumák. Vzpomněl jsem si na daleko životnějšího Tlumočníka s Menzelem, tam se těm postavám dalo věřit a to putování díky tomu mělo šťávu. Tady sleduju jen trpné obličeje. Je to zkrátka pokrytecky natočený film o sice silném tématu, ale podaném stylem bulvárního magazínu, a aby si toho nikdo nevšiml, napasujeme tam ty hrátky s kamerou. ()
Nádherná forma, ale nejsem si jistý, jak vnímat obsah. Respektive nevím, jestli je to střet dvou protikladných světů, černého a bílého, které se společně vydávají za jednotným cílem, přičemž se ten černý propadá do čím dál tím víc větší deprese ze své temnoty, zatímco ten bílý nahlíží do světa zla a neshledává ho tak špatným, anebo jestli se jedná o polské účtování s minulostí, jak tou válečnou, tak tou komunistickou. Nejspíš je to od každého trochu a ještě něco jiného navíc, co se mi nepodařilo postřehnout. Buď jak buď na film i na obě hlavní aktérky se mi dívalo dobře a ačkoliv bych uvítal intenzivnější střelbu do vlastních řad, byl jsem ve finále nadmíru spokojen. 80% ()
Krásný film, u jehož sledování jsem si pořád říkala Jak tohle skončí, proboha. A na konci mě čekalo další překvapení. Nevysvěcená jeptiška se poprvé v životě setkává se svou tetou a společně pátrají po své rodině. Teta je chladnokrevná, světem protřelá žena, proti ní působí křehká osoba jeptišky jako Boží světlo. A konec stojí za to. ()
Pokud jde o formu, Ida představuje těžkotonážní art, který od počátku nenechává nikoho na pochybách, že vznikl s úmyslem získat cenu na nějakém prestižním festivalu. K takovým projektům přistupuji s předběžnou opatrností, podobné snímky příliš často sráží manýra a tvůrčí sebestřednost. Nechápu například, proč bylo nutné obsadit do hlavní role neherečku. Skutečně nebylo možné najít na četných polských uměleckých školách a oblastních divadlech neokoukanou elévku s výraznýma hlubokýma očima, která by ale zároveň byla herecky tvárná? Vlastně ono to smysl dává. U tohoto druhu snímku je neodpustitelným hříchem hrát. Můžete pouze "být" a "vrhat dlouhé pohledy". Obraz je statický, scénář jednoduchý, příběh povětšině předvídatelný. Podstatou zážitku je ale sugestivní černobílá kamera, která zaznamenává nehostinné prostředí Polska 50. let, zmrzačené lidské osudy a tragické postavy procházející hlubokou vnitřní krizí. Finální rozhodnutí Idy není projevem její hluboké náboženské víry, jako spíš známkou nízké sebedůvěry, zda by obstála v nevlídném světě, kde nenalézá potřebnou citovou a hmotnou oporu. Zůstat v cizím prostředí sám se sebou je prostě k neunesení. Daleko zajímavější postavou je vyžilá teta Wanda, v níž se koncentrují démoni nedávné historie, ideologický fanatismus a následná deziluze, stejně jako vzpomínky na krutost při upevňování nového režimu. Bohužel Pawlikowski témata jen přináší, nerozvíjí je a divák si musí vystačit se svou představivostí. Ida má vzhledem ke svému obsahu ideální stopáž, pokud by byla o 20 minut delší, zůstal bych na 3 hvězdičkách, a pokud by se Pawlikowski nechal strhnout tvůrčím zápalem (což se těmto pánům často stává) a natáhl by stopáž na 120 minut, šel bych nemilosrdně ještě níž. V této podobě si ale dokonce myslím, že Ida je ideální kandidát ke zkoumání nového filmového teritoria. Pokud chcete vyzkoušet nový žánr, v tomto případě minimalistické psychologické drama, Ida je dobrý zkušební terén, který napoví, zda se odvážit dál. Zisk Oscara nepovažuju za adekvátní, narozdíl od takového Saulova syna snímek formální a obsahové kvality přece jen nedosahuje, 4 hvězdičky ale svědčí o tom, že drápkem nebo dvěma ve mě Ida přece jen uvízla. Celkový dojem: 75 %. ()
Radko samozrejme preháňa, a spomínať Tarra je tak trochu ignoráciou celej kinematografie pomalého záberu a jej koreňov vo svete. No v istom zmysle má pravdu - Pawlikowski je epigón. Taký ten milý, intelektuálne založený, umelecky podložený a národne nefanaticky uvedomelý režisér, ktorý sa po rokoch vracia do vlasti, aby o nej natočil film. A ako inak, vyberie si historicky dôležitú tému, ktorú je potrebné sfilmovať, aby si Poliaci mohli vyventilovať svoje emócie neokázalým a politicky korektným spôsobom. Veď predsa prečo nie? Nuž, a tak natočí film. Samozrejme, pre pocit vysokého umenia a vyvolania asociácií s formou 50. a 60. rokov veľmi prezieravo a múdro zvolí čiernobielu. Potom si prečíta pár fotografických príručiek, kde sa dozvie, že správny, profesionálny umelecký záber nemá mať stredovú kompozíciu, a tak vo väčšine záberov umiestni postavy na stranu, alebo do dolného rohu. Samozrejme, aby nezaváňali konštruktom, priradí im význam - keď sa Ida modlí, je v dolnej časti obrazu a hľadí smerom hore. Čo ďalej? No predsa dlhé zábery. Ako sa vraví, dlhý záber - dobrý záber. To je umenie. Čím dlhšie postavy kráčajú z jednej strany na druhú, tým väčšie. Že sú prázdne, chladné a nemajú žiadnu, ani skrytú hodnotu? Na to má dobrý argument - sú civilné! To isto platí i na otázku, prečo je tak jednoduchý a nepodnetný námet rozvedený do takmer jeden a pol hodinového filmu. Záverečný symbolický obrat a návrat Idy do kláštora po konfrontácii s nemravným životom iste nie je kŕčovito umelý, je predsa zo života! Lenže na otázku, prečo je jediný zaujímavý (a brilantne herecky stvárnený) charakter vo filme, teda Wanda, tak odbitý a vytesnený, už riadnu odpoveď nemá. Po celý čas som si pokladal otázku, čo že sa skrýva za skleným pohľadom Idiných krásnych očí? Po naskočení titulkov mi to došlo a povedal som si - "Aha, tak nič." Začínam mať pocit, že poľský film už v súčasnosti prakticky nemá čo ponúknuť. Buď to, alebo mám len k tamojšej produkcii po roku 2000 averziu, čo potvrdzuje i moja nedávna neblahá skúsenosť s tematicky príbuzným Poklosie. Prvá možnosť sa mi však zdá pravdepodobnejšia. 10% ()
Galerie (89)
Zajímavosti (8)
- Auto, které se objeví ve filmu, je Wartburg 311. Údajně auto bylo naprosto nepředvídatelné a štáb si užil mnoho zábavy i adrenalinu, zejména si užil produkční štábu. Zároveň ale Wartburg nabízel v kruté polské zimě jediné místo, kde byla snesitelná teplota. (melipa)
- Představitelka Idy Agata Trzebuchowska byla podle režiséra Pawla Pawlikowskiho doslova "výrazná hipsterka s barokním účesem, ošuntělým oblečením a módním chováním". Ještě se ukázalo, že "byla militantní feministkou, která pochybovala o existenci Boha a rozhodně ve svém životě neměla čas věnovat se polské církvi". (melipa)
- Postava Wandy (Agata Kulesza) je inspirována skutečnou osobou, jedná se o "krvavou" Helenu Wolińskou. Ta poslala na smrt řadu hrdinů protinacistického a později protikomunistického odboje, včetně duchovních. Údajně to byla žena, která kouřila, pila a vyprávěla vtipy, byla známá tím, že nemohla vystát hlupáky, ale zároveň působila jako srdečná a velkorysá žena. V 90. letech polská vláda žádala o vydání Heleny Velkou Británii. (melipa)
Reklama