Popel a démant

Dnes již zklasičtělý Wajdův film stále vyvolává v Polsku rozporuplné odezvy. Mnohoznačnost Ivaskiewiczovy předlohy její zfilmování spíše prohloubilo a znásobilo, než aby ji mírnilo. Po zhlédnutí KATYNĚ dnes víme dobře, proč. Polsko 8. května 1945 připomínalo vřící kotel; ješt neutichly vzpomínky na to, jak osvoboditelská Rudá armáda nechala vykrvácet varšavské povstání Armii krajowej, ještě stále neutichly rozhořčené polemiky kolem Katyně a náhle zmizevších tisích polských důstojníků. Paralelně- za bezhlesého přihlížení západních demokracií (Churchillův fultonský projev byl na Západě dobovým mediálním propadákem) - nastupovala rychlá sovětizace odbojné země. Křižovatky vývoje - spor obou na smrt znepřátelných táborů i vůli většiny obyvatelstva po mírovém životě - ztělesňuje večírek, v jehož průběhu cítíme zárodečné doutnání budoucí několikaleté občanské války s jejím nevyhnutelným koncem (závěrečný útěk smrtelně zraněného Cybulského umírajícího symbolicky na hromadě odpadu souzní a v něčem i předjímá formové prostředky evropské a vlastně i světové nové vlny tehdejší doby). I dnes je film znepokojujícím otazníkem, hlasem, který se ve svých úzkostných dotazech a otázkách nemilosrdně, až srdnatě dotýká stále nezhojených ran. I těch polských, i těch dalších. (24.12.2008)

Vzhledem k vysokému hodnocení a celkové pověsti filmu jde pro mě o kruté zklamání - nikoliv po stránce filmové, ale obsahové. Wajdovi se nedá upřít velmi slušné řemeslo, výborné vedení herců a sladění všech stránek filmu. Snad jen scéna popravy na začátku a konec hrdiny v samém závěru snímku zavání teatrálností, která byla ale v 50. letech celkem běžná. Po stránce obsahové je to ovšem silně tendenční dílko, které plně odpovídá Wajdovu komunistickému přesvědčení. Wajdova interpretace historických událostí je tvrdě podpásová ve světle faktu, že na rozdíl od Československa, kde se komunisté opírali o silnou domácí podporu, v Polsku šlo o vnucený režim, importovaný na pásech sovětských tanků. Přepadení polska Sovětským svazem, popravy polských vojáků a důstojníků ( zdaleka nejen v Katyni !) Statisíce lidí odvlečených do lágrů v Kazachstánu a na Sibiři, důsledná likvidace samosprávy a všech prvků nezávislého myšlení, likvidace společenských, hospodářských, kůlturních a náboženských organizací,opozičního tisku - nic z toho se do Wajdova dramatu nedostalo. Odpůrci komunistických pořádků jsou bez vyjímky kariéristé, alkoholici nebo dobrodruzi a teroristé, zatímco vysokému komnistickému hodnostáři nechybí životní moudrost, přesvědčivost a zodpovědnost. Wajdův film je manipulativní o to víc, že je profesionálně natočený, milostná linie příběhu přesvědčivá a Cybulski v hlavní roli výborný a charismatický... Celkový dojem 35 % výhradně za filmové řemeslo. (22.10.2008)

Jeden z hlavních klenotů "polské filmové školy", který se snaží zobrazit rozpolcenost poválečných let v zuboženém Polsku. Tento černobílý snímek má rozhodně co nabídnout. Hlavního hrdinu, který se zmítá pod příkazy ilegální Zemské armády a oproti tomu touží po lásce, štěstí a míru. Je také plný špinavých a zničených prostředí, které tomuto kritickému pohledu přidávají na věrohodnosti a některé z nich Vám dlouho zůstanou v hlavě (jako třeba kříž ve zničeném kostele). A navíc konec, který to vše geniálně zakončí. Určitě jeden z nejvíce zásadních snímků z Polska a jeden z mnoha, které dokážou diváka i po letech oslovit. (28.04.2008)

Název snímku odvozený od textu básně C. K. Norwida shrnuje jednu z hlavních myšlenek filmu: „Co z nás po naší smrti zůstane? Popel nebo démant?“ Přestože je snímek černobílý, Wajda nám ukazuje, že černobílé není nic. K atentátu hlavního hrdiny nezaujímá hodnotící stanovisko a pouze nám ukazuje Maciekovo těžké rozhodování ovlivněné tíženým svědomím, zamilovaností i vlastenectvím. Černou a bílou Wajda nápaditě využije při scéně telefonátu. Jeden z hrdinů volá, že splnili atentátnický úkol a vidíme ho v pravé polovině obrazu ve velkém detailu s černým pozadím telefonní kóje. Naopak levá polovina obrazu je světlá a vidíme v ní druhý plán s Maciekem a dveřmi, kterými vchází osoba, která měla být zavražděna. Snímek na mě zapůsobil především svojí atmosférou. Ačkoliv se odehrává v den konce druhé světové války a všichni na večírku slaví, jako by se v některých promluvách a obličejích už zračily problémy, které budou Polsko sužovat následujících několik desítek let. (20.02.2012)

Film doplácí na dost pochybnou nezvládnutou úvodní přestřelku (to je normální, že člověk začne najednou hořet, když se do něj střílí?) a maximálně stupidní konec (z kdysi suverénního zabijáka se z ničeho nic stane školáček v oboru? Odkud se mu zhmotnila zbraň, kterou předtím zahodil? Armáda šla po komkoliv, u koho ji viděla?); v mých očích jde o jeden z vůbec nejhorších, ve smyslu nejtrapnějších a nejpatetičtějších filmových skonů co jsem kdy viděl. Jinak samotný příběh se mi vcelku líbil, (i když jeho ideologický podtext jde velmi dobře cítit), každopádně střet povinnosti a lásky, který musí být vyřešen prakticky během jedné jediné noci, byl dostatečně nosný a bavil mě. Stejně tak mě zaujala zajímavá vizuální stránka. Přesto kvůli již zmíněnému začátku a především závěru (který mi bude ležet v žaludku hodně dlouho) hodnotím nakonec jen lepším průměrem. (25.10.2013)