Andělé všehomíra

Dosti depresivní snímek, jenž dokáže člověka okouzlit svou poetikou a také donutit k zamyšlení. Ne každý bude asi nadšený, protože divák navnaděný srovnáním s kukaččím hnízdem bude zklamán, ale těm, kteří se od (zbytečného a nesmyslného) porovnávání oprostí, se dostane opravdu nádherného zážitku. Na něm se výrazně podílí i hudba, kterou neskládal nikdo jiný než Sigur Rós. Velkou pochvalu zaslouží také herci, kteří předvedli opravdu dobré výkony, ale z nichž jasně vyčníval Ingvar Eggert Sigurðsson, jenž se do své postavy opravdu vžil a věřil jsem mu každý záchvat i slzu. A dokonce se i přes velmi depresivní vyznění filmu dočkáme i několika odlehčení v podobě úsměvných momentů, ale je jich právě jen tolik, aby nenarušily atmosféru snímku. (29.08.2010)

Příběh člověka, kterému se kvůli schizofrenii prakticky rozpadl celý život a Andělé všehomíra to sledují od úplného začátku, kdy byl hlavní hrdina ještě plný sil a nadějí. Celé to je pouze o úpadku člověka. Depka od začátku až do konce. Těžko se na to kouká, těžko se to nějak hodnotí. Nečekejte nijak rafinovanou hollywoodskou podívanou jako je například Čistá duše. Tohle je hodně nekompromisní evropská produkce, kde se moc světla ve tmě nedočkáte. (21.04.2021)

Andělé všehomíra mi připomínají těžké adolescentní chvíle aboslutního pocitu ztracení v ulicích panelákového sídliště a útrob těch šedých krabic s monotónně ubíhajícími schodišti. Připomínají mi chuť utéct si z vlastní hlavy a všechny myšlenky naskládat někam na hromadu a tam je přehrabovat a prosívat a hledat ty smysluplné, ty které nemusí mít hlavu ani patu, ale mají pro život smysl, budí emoce, vášeň, city, radost, smutek. Chtěl jsem se naučit dávat jim ten správný význam a naučit se je interpretovat. Ta doba se přechýlila v systematické začlenění do společnosti, kde každý krok a slovo má mít své místo a občas se ty touhy utéct z vlastního těla objeví znovu, ale pořádně není kam...utíkám k filmu, knihám, hudbě, k přírodě, šumu listí, praskání dříví v ohni, šumění potoků a zpěvu ptáků. Andělé všhomírá umí navodit vnitřní vibrace, které člověk normálně nehledá. Snoubí ostrovní islandskou melancholii s tklivými melodiemi Sigur Rós, hereckou virtuozitou a poctivým řemeslem. Ten film se povedl a co se mě týče, přesáhl hranici obyčejné komunikace obrazu se sítnicí a to mám rád, tyhle výlety do podvědomí... (03.08.2010)

Zajímalo mne, kam film směřuje. Dokud hrdinovi neruplo v gulliverovi. K tomu dochází po nějakých patnácti minutách. Zbytek bylo utrpením nevyrovnané mysli. Těžké drama natočené jako komedie. Nebo opačně. Úmysl? Nebýt dvou nezklamávajících veličin islandských filmů, krajiny a hudby, nebylo by ani důvodu sledovat až do trapně doslovného konce. 45% Zajímavé komentáře: BoXBe, Brandon, pwh (07.08.2010)

Ne já se s Islandskou kinematografií prostě nepotkávám. Přečetl jsem si tady komentáře kolegů a ok rozumím jim, ale za sebe musím říct, že jsem nepochopil absolutně nic, žánrem počínaje, logikou jednání doktorů konče. Ty hvězdčiky dávám za herecký výkony a hudební a obrazovou složku, jinak teda ufff. (02.08.2016)