Deník venkovského faráře

Mám s těmito údajně katolickými filmy vždy stejný problém. Ať to je to podle Miloše Urbana, který, ač katolík, se do katolické církve často strefuje víc, než nějaký ateista, nebo právě podle Bernanose, jehož pochyby o víře jsou větší než u Bergmana, a to už je co říct, protože víra byla celoživotní Bergmanovo dilema. Podobně tady sledujeme kněze, který má problém se svou vírou, který si není jist v kramflecích, a stane se svatým vlastně jen proto, že byl nemocný. Tam, kde Bergman dává slovo oběma stranám a zajímá ho víc psychologie a rodinné a výchovné pozadí daného hrdiny, tady o faráři nevíme nic - proč se stal knězem?, byli i rodiče věřící?, v jakém vyrůstal prostředí?, jaké měl učitele v semináři? Tohle mne zajímá, jestli mám té postavě věřit. Ale není to tu. Někdo tu v komentářích píše, že je film ufňukaný, a mně to také přijde. Jako by si poprvé z klece vypuštěný ptáček stěžoval, že musí mávat křídly a je to namáhavé. No, pokud chce létat, co čekal? Naprosto souhlasím s komentářem KrestanFilms, líp bych to asi neřekl. Navíc to celé připomíná spíše rozhlasovou hru. Z komentáře mimo obraz se dozvíme, že jeden muž jde do sakristie, a v obraze vidíme, jak jeden muž jde do sakristie - tomu říkám umění! Jinak se mi ale líbily alespoň venkovské lokace. (15.12.2019)

Pěkně koncipované do takřka knižní recitace, která zdůrazňuje vnitřní pohnutky hlavní postavy a její rostoucí pochybnosti na úkor dramatické zápletky, ale tááááák nudné a jednotvárné, až to prostě hezké není. Mechanicky poskládané scény a jejich vyznění jsou uhrančivé a očistné leda tak pro zarytého křesťana, pro nás průměrné alkoholiky to je jenom nezáživná a minimalistická Bressonova onanie... (16.01.2018)

Denník je jeden z najtypickejších predstaviteľov minimalizmu, ale vďaka rozprávačovi v 1. osobe aspoň viete, čo mladý farár cíti a jeho nekonečné útrpné pohľady tak nepôsobia prázdno. Pripomína mi Jamesa Deana: je mladý, má podobný účes, nerozumie si s okolím a má problémy s otcom, aj keď s tým nebeským. Lenže je tu jeden výrazný rozdiel, on nemá silu rebelovať. Či už kvôli chorobe, alebo kvôli svojej náture. Podľa mňa nie je Denník nijako zvlášť nadčasový film, pretože ono filozofovanie nad náboženskými vecami už vyšlo z módy a nemá ani silu Bergmanovských filmov na podobné témy alebo Dreyerovho Slova, kde je ale divák pohltený hlavne príbehom. Na tento film treba mať absolútne čistú hlavu, pozerať ho bez vonkajších vplyvov, aby ste sa dokázali koncentrovať na ťažké monológy a dialógy a možno v ňom nájdete ono transcendentálno. Ja som ho zatiaľ nenašiel a myslím si, že farníci by mali veselšie výrazy v tvári ako náš hrdina, pokiaľ by nudu zaháňali viac užitočnou manuálnou prácou na fare, ako filozofovaním, ktoré nikam nevedie. Komentár č.3000 (18.06.2013)

Prvá návšteva - Roberta Bressona, takto volím ku koncu roku - smutno, melancholicky, depresívne, až to je neznesiteľné, lepšie ako začať - Nový rok - takýmto filmom, ktorý by mi strpčoval potom celý rok, fakt nemám po chuti - sledovať extrémne zničeného - farára, ktorý bude tak vnútorne - zdeptaný, že by som asi nechcel byť v jeho - utrápenej koži, v jeho ťažkých - existenciálnych myšlienkach, ktoré naň padajú zo dňa na deň, sa zmieta v pochybnostiach o svojom zmysle života, alebo obyvatelia obce, kde má farnosť, ním pohŕdajú, má podlomené zdravie, potáca sa, nemá síl, je iba chlieb - namočený do vína, a tak ho všetci majú za alkoholika, skrátka, je to film, ktorý utrápi i samotného diváka, lebo je to tak realisticky spravené, že to s ním prežíva i nezainteresovaný jedinec, ktorý musí taktiež znášať - samotného predstaviteľa v 1. osobe jednotného čísla, rozprávača, ktorý si nenechá nič pre seba, o to viac, sa stupňuje jeho i moja - beznádej, lebo takto to nemôže pokračovať... Vydržal som to našťastie bez akejkoľvek ujme na zdraví, čo, bohužiaľ, o ňom sa povedať už nedá... Nebudem častým návštevníkom - podobne ladených filmov. (31.12.2015)

„Každý sestup do sebe, každý pohled do nitra nás samých je současně vzlétnutím k nebi, nahlédnutím do opravdového vnějšího světa,“ říká Novalis a potvrzuje to i román Georgese Bernanose Deník venkovského faráře a jeho filmová adaptace tuto cestu věrně odráží. Zachovává dokonce původní deníkovou artikulaci příběhu, citlivě stkanou z bolestného duchovního zrání a ze zdánlivě banální všednodennosti, za jejímiž nepůvabnými liniemi krystalizují trny Věčnosti (zatímco její nevadnoucí květy čerpají úzkostně pocenou vláhu kdesi v nitru člověka). Krásný a svíravý příběh mladého kněze je jedním hlasem z polyfonie ozvěny pašijového dramatu. (19.10.2008)