K smrti odsouzený uprchl

Film otevírá záběr na pamětní desku, na níž čteme nápis zhruba tohoto znění: "V tomto vězení trpělo za druhé světové války 10.000 lidí. 7000 z nich zaplatilo životem." Poté nás titulek informuje, že časem a místem děje je město Lyon a rok 1943. Poručík Fontaine je právě převážen do zmíněného vězení. Během této cesty se pokouší o útěk. Neúspěšně. Jakmile je ale v cele, okamžitě navazuje kontakt s vězněm ve vedlejší cele a s dalšími vězni, kteří se procházejí na dvoře, kam má možnost vidět z okénka své cely. Je aktivní a pozorný, pouze před svými vězniteli předstírá pokoru a podřízenost. V nové cele, kam jej po čase přemístí, jej brzy napadne, že mu okolnosti nahrály možnost útěku. Od té chvíle nepřetržitě pracuje na přípravách útěku. Trvá to celé týdny nekonečné trpělivé práce. Udělat poslední krok a útěk uskutečnit je nejtěžší, avšak okolnosti ho přinutí neotálet. -- Fontaine je skutečným hrdinou, narozdíl od většiny ostatních spoluvězňů se nesmířil s uvězněním, je aktivní, komunikuje s ostatními, v omezené míře je svým příkladem povzbuzuje a sám od nich podporu přijímá, trpělivou, pomalou prací připravuje svůj útěk. Tyto přípravy zabírají značnou část stopáže, kamera netečně sleduje hrdinovu práci, kterou on sám podrobně komentuje. Je jasně vidět, jaké těžkosti musí Fontaine překonávat, jak pomalu a opatrně v obavách z prozrazení musí postupovat a jak velikou vůli musí vynaložit. Znovu a znovu kamera sleduje jeho pomalou činnost v cele - rozebrání dveří, výrobu lan a háků - a její neustálé přerušování a maskování vykonaného, jakmile se venku ozvou podezřelé zvuky či kroky. Film je jedním z vrcholných Bressonových děl, jsou zde jasně poznat jeho filmařské zásady - práce s neherci a jejich bezvýrazný, nedramatický projev, záběry věznitelů "anonymně", zezadu, z profilu, s důrazem kladeným ne na jejich tvář (ta není důležitá - jsou jen zástupci represivní moci, jejich individualita je nepodstatná), ale na helmu či zbraň, řídké použití hudby jako pozadí - tři či čtyři místa, kde je táž pasáž z Mozarta použita, včetně závěru, jsou o to působivější. Přestože název filmu je velkým spoilerem, je film od začátku do konce napínavý jako téměř žádný jiný snímek, který jsem vůbec kdy viděl. A to i při opakovaném shlédnutí. Celou dobu nevíme o nic víc, než sám Fontaine, a každý zvuk - zarachocení klíče v zámku, kroky na schodech, rachot samopalu - vnímáme skoro tak, jako bychom sami seděli ve vězení. Pokud si myslíte, že 'Vykoupení z věznice Shawshank' je nejlepším "útěkářským" filmem všech dob, zkuste jednou toto Bressonovo mistrovské dílo - možná názor nezměníte, ale určitě se vám dostane zážitku, na který dlouho nezapomenete. Co se týče poselství, pro mě je zde důležitý poukaz na trpělivou, neumořitelnou vůli a práci, jež nakonec dojde odměny. 10/10 (15.03.2006)

V hlavě tisíce alternativ, které projdou kolečkem návrhu, posouzení a zamítnutí. Času je tolik a přitom se tak krátí.. Vrcholem napětí Bressonovy anatomie útěku z vězení je zvuk podrážek dozorce blížícího se po schodech. Jinak je to od zbytečných emocí osekané procedurální porno, u kterého se tímhle směrem ujetí jedinci mohou stejně ukájet jako třeba u toho, když si Llewelyn Moss dělá z ramínek háček, aby si přitáhnul tašku s penězi z motelové ventilace.. Maminky je sice u toho neviděly, ale určitě se díval Andy Dufresne a možná i po očku Tango s Cashem.. (04.04.2023)

Žádné klišé, žádné patetické scény, ale syrově a realisticky podané drama bez jakýchkoliv pozlátek, se všemi dostupnými detaily a dokonce i pomůckami, které souvisely se skutečnou událostí pro nás už z dávné minulosti. Cela č. 107 i s jeho uprchlíky je drama hodné chvály už jenom proto, že byl celý natočený s neherci a i když jsem konec znala, tak dramatičnost tomu v žádném případě nechyběla. Bravurní práce Roberte Bressone! (14.10.2014)

Symfonie. Nádhera, takový zachycení solidarity, naděje, víry (i když tý i s kritickým podtextem, alespoň směrem k víře organizovaný) a touhy po svobodě, to mě vzalo. Po chvíli se do mě film zakous´ a držel mě v rozechvění po celou dobu, po filmovej stránce taky dokonalý a Mozartův hudební doprovod už jen potvrdil slzy úžasu. (24.08.2008)

Další doklad Bressonovy geniality a potvrzení platnosti jeho osobité metody, která zde dosahuje za užití naprosto minimalistických prostředků a neměnného rytmu maximální míry napětí. Napomáhá tomu jak pevné soustředění jen na podstatné prvky, související s maximálním ztotožněním s hlediskem vězněného člověka, kterému nemůže uniknout sebemenší maličkost živící jeho naději, tak unikátní využití mimoobrazového zvuku, jež nabývá silně dramaturgických kvalit a ve scéně útěku je právě zvuková stopa zdrojem veškerého napětí. Navíc všelidsky pojatý přesah zpřítomnění i na posvátné Mozartově hudbě dává tomuto stále modernímu dílu i působivou nadčasovost a emocionalitu. (01.03.2011)