Jak jsme hráli čáru

Tak bohužiaľ. Skutočne ešte potrebujeme v súčasnosti rozprávky o socializme? Nepotrebujeme o ňom už aj umelecké filmy? Ale dobre, lenže to by musel byť Nvota viac ako remeselník, ktorý iba pretavuje riadky scenára do obrázkov bez akejkoľvek snahy o invenciu. Postavy sú jasne zaraditeľné už od začiatku, skutočná zmena prichádza iba pri jednej z nich a aj tá pôsobí vykonštruovane. Prvých 70 minút sa v podstate nestane vôbec nič, potom zrazu film dostane až zbesilý spád a znova, pôsobí to vykonštruovane. Pritom je zrejmé, že kniha mohla poslúžiť na skvelú adaptáciu, ktorá sa mohla stať klasikou. Lenže to by musel totiž niekto iný ako ten, čo nás už obdaril dvoma absolútne priemernými filmami z týchto dôb. Taký otec Petra je značne nesympatický, jeho odchod v minulosti sa tiež nezdá byť morálne podľa filmu v poriadku a ja by som radšej zostal s dedom, aj keď za tou nesprávnou stranou plotu. (01.01.2016)

Viděno v původním slovensko-česko-maďarsko-německém znění. Krapet zklamání. A nejen kvůli srovnání s početným zástupem podobně tematicky laděných filmů. Pokud kamera zabírá čistě „dětský svět“, tak je vše v pořádku a film baví. Dětští představitelé působí přirozeně, děj kolem nich zajímavě, daří se budit opravdové emoce (především díky zásahům černogardistů). Jakmile se do toho ovšem začne míchat svět dospělých, spadá film do průměru. Přirozeně působí snad jen výborný Lasica (hlavní důvod, proč jsem se na film díval) a Malý (který má podobný typ rolí v malíku), zbytek tvoří spíš karikatury v křeči než opravdové postavy (nejhůř z toho možná překvapivě vycházejí Šafránková s Vetchým). Černobílé a tendenční vidění tehdejší doby je z Rukojemníka cítit bohužel příliš silně a ani retro styl opírající se o dětskou optiku pro to nemůže být omluvou, alespoň z mého pohledu ne. Nenudil jsem se a film byl místy moc fajn, ale kvůli výše zmíněným skutečnostem nemůžu snímku přiklepnout víc než lepší průměr, škoda. (04.11.2017)

Nepochopím, proč se slovenské filmy u nás dabují. Pokaždé to filmu ubere na uvěřitelnosti. Na druhou stranu – Jak jsme hráli čáru je skvělý už z podstaty. Dlouho jsem se nesetkal s tuzemským (popřípadě slovenským filmem), který by vážná témata (zde období komunismu) byla vyprávěna neotřelou formou v očích dítěte. Juraj Nvota našel díru na trhu a udělal to zatraceně dobře. Atmosféra byla skvělá, všechno to bylo krásně upřímné, lidské, byla radost na podobný film koukat a musím říct, že jsem si ho díky tomu moc užil. Skrytá perla v československé kinematografii, která si zaslouží lepší hodnocení než to, jaké tady aktuálně má. (25.08.2020)

Kvalitní začátek ve mně nabudil myšlenku, že jsem propásl kvalitní kousek a narazil na něj až v roce 2023, avšak postupem času se film dostává do slepé uličky a nenabízí nic nového nebo něco, co by bylo originální. Potěší snad jen dobré herecké výkony všech zúčastněných a pěkná práce s kamerou. Do 2 dnů ale na tento film zcela určitě zapomenu. Slovenský Občanský průkaz se tak nekoná. 4,5/10. (09.08.2023)

Každý mám právo na ohlédnutí a zpracování svých dějin. Ano, filmů o dobách minulých bylo natočeno mnoho. Ale těch slovenských zase tolik není. Nesrovnávám ani s filmy, ani s předlohou, dokonce ani s předchosími filmy Juraje Nvoty. S komentářem jsem čekala, až uvidím i slovenskou verzi, kterou tímto všem doporučuji. První část příběhu se odvíjí v pomalém tempu, To podstatné přijde až v poslední třetině. Silné okamžiky, které dají smysl prvním dvěma třetinám. Pátou hvězdičku přidávám, protože tak nízké hodnocení si tento film nezaslouží. Ťažké su lúčenia, ťažké su návraty, keď nemáš kam. (03.01.2016)