Kes

Scénárista tohoto snímku, Barry Hines, byl vůbec hodně sociální autor. Vlastně od něj neznám nic, co by nebylo sociálně kritické (viděl jsem ještě Threads). Mimochodem odmítl prodat práva Disneymu, protože to chtěli předělat podle svých šablon, s dobrým koncem a radostnej. A to není. Film je syrová výpověď o lidech, kteří se ze svýho svrabu ani nemůžou vyhrabat prostě proto, že ani neví jak a když už na to náhodou připadnou, osud nebo okolí stojí proti nim a nejsou jim nijak nakloněni a ještě je spíš osočují z podivínství a snahy vymanit se předepsanému životu a třídě. Atmosféra filmu je hutná, opravdu hutná, kdo se na něj začne dívat s rozjařenou náladou patrně rychle přepne, nebo mu ji to zkazí. Člověk se taky nakonec musí zamyslet, jestli mu vůbec jsou k něčemu ty vymoženosti, na co to vlastně je. A mně ještě po letech zůstala v paměti hláška staršího bratra hlavního hrdiny, když se upravuje kvůli večerní zábavě a dívá se do zrcadla: Jsem prostě kořen. (Mimochodem to byla poštolka a taky jsem to viděl dopoledne na Nově, když jsem si náhodou hodil marod.) (11.04.2006)

Nádherné a klidně, až laskavě, nasnímané a vyprávěné drama o životní bezvýchodnosti rámované sociálními poměry, které maří lidské potenciály a křiví charaktery a osudy. Působí tak silně právě proto, že důsledky takto destruktivně nastavené společenské situace jsou promítnuty na postavu, rodinu, čtvrť a širší okolí výjimečně citlivého chlapce, který ale už v patnácti letech od systému vůbec nic dobrého nečeká, a také se ukazuje, že všechny dospělé postavy, byť by pro něj i měly slabost, mu nemohou nic dobrého nabídnout a nic zvláštního pro něj udělat, stejně jako nemohou nic udělat ani samy pro sebe nebo svoje vlastní potomky. Naopak, ukazuje se, jak jsou všichni v daných podmínkách rezignovaní, unavení, jak v nic dobrého nevěří a nevědí, kudy by vedla cesta k naději. Všechny fyzické tresty, šarvátky, vztek, šikana, opíjení se, nevražení jsou stejně jako všechny krátkodeché a slaboučké výboje sympatií projevem téže unavenosti a základní rezignace v nastolené nelidské ekonomické mašinérii a také nikam nevedou a nic podstatného nezmění. Všechny to semele. *** Tenhle víkend jsme si v rámci JitkaFestu konaného pro mé nejbližší u příležitosti mých narozenin pustili po Kes ještě "V sobotu večer, v neděli ráno", o devět let starší raný film Karla Reisze, který vystihuje stejnou rozervanost a rezignovanost, a stejnou bezvýchodnost, z jiného úhlu pohledu v minimalistické, až etudní zkratce. Velmi dobře se doplňující kombinace. *** (JitkaFest, rezidence B12). (23.01.2022)

Kes je možno praotcom neskoršej britskej sociálnej drámy, ako ju poznáme dodnes, avšak jeho dokumentárnosť je omnoho zreteľnejšia, ako dejotvorné filmy, ktoré viacerí poznáme a mali sme pri nich pocit, že toto je tá pravá britská sociálna dráma. Tou je ale práve nedejový Kes. Je to skôr epizodické zaznamenávanie všedných udalostí v živote jedného chlapca bez ružovej minulosti, prítomnosti a budúcnosti. Ak za všednú udalosť bežného dňa dokážete prijať bitku so starším spolužiakom, hádku v rodine, hodenie do bahna učiteľom pri futbale, sprchovanie ľadovou vodou a tak podobne. Podľa Casperovho výrazu je však toto ten každodenný život, pri ktorom ho ani nenapadne sa rozplakať. No a je tu ten vták, ako symbol slobody, úniku, dravosti a prejavenia záujmu o niečo iné, na čo sú miestni zvyknutí. Akou cestou sa vydá v živote Casper, je nám v závere symbolicky ukázané, avšak ja by som ho bral možno ako viac otvorený, nikdy predsa nevieme, kam sa náš život uberie. (05.06.2014)

Tohle je plným právem oceňovaný film a zpětně mě štve, že jsem na něj před pár měsíci nemohl do kina. Kdybych chtěl, dokázal bych tam hledat chyby, jelikož je to místy až moc chtěné a Billy při delších monolozích zní zničehonic vnímavěji než skutečně je (když třeba vysvětluje stav školství, aby skrze něj Loach řekl svoje tak, jak chce on), ale nevadí mi to hodit za hlavu, jelikož je to opravdu poctivé a geniálně vystavěné sociální drama z prostředí britské dělnické třídy, proti které se Billy Elliot se svojí přehnanou laskavostí může jít vycpat. Kes je syrový, naturalistický, maximálně uvěřitelný a navzdory tomu vás ani na moment nechce za každou cenu vydírat. Má to vepsané už ve svojí výstavbě, která má přesně oddělné scény skrze černé pauzy mezi nimi, ale to nejzajímavější na ní je, že takto film chytře zbavuje nutnosti chronologie, která zde při čtení může stále existovat, ale dá se to číst i retrospektivně a vyjde to na stejno. Je tam jednotný čas i prostor, ale když pomineme úvodní a závěrečné scény (které v mnoha retrospektivních filmech jsou samy o sobě i dohromady chronologické), tak všechny ostatní se mezi nimi mohly stát kdykoli. O to víc pak vyzní samotná naturálnost, jelikož takto způsobenou "nejistotou" se u mě dostavil dojem propracované útržkovitosti, která film zbavuje pout přehnané koherentnosti a takto o stavu dělnické třídy na severu Anglie šedesátých let vypovídá mnohem víc, než lecjaký narativnější film. Je to vlastně sled scén, ale propojených dohromady tenkými nitkami, které buď detailněji budují psychiku častěji se objevujících postav, či se dostatečně podrobně věnují těm epizodním. Ředitele nebo tělocvikáře uvidíme jen jednou, avšak každého dostatečně poznáme a dost mě překvapilo, jak komplexní je právě postava tělocvikáře, která je sice těžce nesympatická, na zabití a hned po Judovi nejzápornější postavou celého filmu, ale je na něm krásně vidět dopad osobního životního selhání, nenaplněných ambicí a podrobně odůvodněné vybíjení frustrací na žácích. Samozřejmě ho to nijak neobhajuje, ale je fascinující, jak působivě zde lze poznat, proč se naprosté hovado chová jako naprosté hovado. Celé to navíc je řečené mým snad nejoblíbenějším způsobem - mezi řádky; přičemž to není těžké k pochopení a přesto se musí ocenit složitost přípravy, která takto výsledné charakteristiky tvoří. Je to velice chytrý film, který vám nemaže med kolem huby, rovnou vás hodí do tvrdé reality, kterou ale nezobrazuje přehnaně nihilisticky a ačkoli se dá čekat, jak to celé skončí, nevadí mi to, jelikož cesta k tomu mi přišla jaksi přednější, víc vypovídající, zatímco závěr přišel hlavně proto, aby něčemu, co se nedá uspokojivě uzavřít, dal aspoň nějakou podobu klasického závěru, resp. tu podobu, kterou si pod klasickým závěrem nejspíš drtivá většina diváku představuje. Můj první Loach dopadl nad očekávání a už teď vím, že toho od něj chci vidět víc. Slabých 5* (05.08.2024)