Sicario: Nájemný vrah

Kdybych nevěděl, že bude Villeneuve točit Blade Runnera, řval bych, že musí točit Blade Runnera. Jeho hrátky s hutnou atmosférou a pomalým tempem totiž nemají chybu, a právě díky nim je Sicario tak zajímavou podívanou - i když se toho v něm zase tolik nestane. Někdy v půlce filmu se bohužel vynoří dějové vzduchoprázdno a člověk moc neví, na čem je. Pečlivě vystavěné finále ale spolehlivě vrací míč do hry a vysvětlí vám, že to tenhle Kanaďan myslí s Hollywoodem zcela vážně. Sicario samozřejmě těží hlavně z vývoje vztahu Benicia Del Tora a Emily Blunt. A jelikož je jeho podání brilantní, já jsem opouštěl kinosál spokojený. Těch meditativních pasáží, které stojí vyloženě na Deakinsově kameře, je sice trochu moc, pokud se ale u dvojky Blade Runnera trochu přidá „na ději“, může Villeneuve natočit neskutečnou pecku! (8/10) (20.10.2015)

Já toho Villeneuve prostě žeru. Celý roky si vybrušoval svůj styl na festivalových artovkách, aby nyní začal Hollywood ládovat jednou žánrovou šlehou za druhou. Po bravurním Zmizení tak přichází snad ještě větší režijní majstrštyk Sicario, který se řadí mezi ty nejvíce vtahující zážitky posledních let. Pomalé tempo, až nečekaně drsná a brutální atmosféra, která si nebere servítky, a hlavně chytrě vystavěný scénář, jenž si s divákem výtečně hraje. Chápu, ten nečekaný obrat v druhé polovině asi hodně lidí nepřekousne, mně ovšem k režisérově stylu a celkové atmosféře sednul, jak ten pr*del na hrnec. Samotný závěr ve mně navíc rezonuje i týden po projekci a poslední třetina graduje tak geniálně, že jsem se bál každého výstřelu. K tomu si připočtěte audiovizuální genialitu Rogera Deakinse (jestli už teď ten Oscar nepadne, tak už nikdy), pohlcující soundtrack skvělou hlavní trojici, u které divák neví, koho vychvalovat dřív. Prostě jeden z filmových vrcholů roku, jak se patří. (24.10.2015)

Sicario je malinko podvratný v tom, že ač svým úvodem slibuje akci s drsnou vojandou v hlavní roli, vypráví vlastně o někom a něčem jiném. Tento přístup postupné změny hlediska vyprávění se mi zamlouvá. Precizní Denis Villeneuve metodicky vykresluje drsný svět boje s drogovými kartely a ukazuje, že někdy ani ti hodně zkušení nemají na tento pomyslně nejvyšší level žaludek... Zkrátka skvělá režie i skvělí herci, už chybí jen kriminální případ s jasnějšími konturami. 8/10 (05.01.2016)

Intenzivní akční krimithriller, který zrazuje protagonistku i diváka. Sicario se po většinu času tváří jako chirurgicky přesný procedurál typu Zero Dark Thirty, poskytující nám dostatek informací a věnující zvýšenou pozornost přípravě a provedení jednotlivých akcí, jež vedou k dalším akcím, nikoli vztahům mezi postavami. Ve skutečnosti skoro po celou dobu sledujeme revenge movie v duchu Fordových Stopařů, který nám ovšem tají, kdo se mstí za co (resp. že se vůbec někdo mstí). Přísun informací je ve skutečnosti výrazně omezený (oba brutální výslechy, kdy v náznaku neomezené narace na chvíli opouštíme hledisko hlavní hrdinky, končí dřív, než se něco podstatného dozvíme) nás staví do stejné pozice jako Kate, nacházející se v cizím, výlučně muži ovládaném prostředí. Po celý film se marně snaží pochopit, jak – slovy Javiera – „fungují hodinky“ a nahlédnout pod povrch, namísto toho, aby jen sledovala ubíhající čas. Stejně jako v nekompromisním prologu, kdy jen tak tak uhne výstřelu z brokovnice a dozví se díky tomu, co se skrývá za zdí, má ale i po zbytek filmu hlavně velké štěstí a nulovou kontrolu nad tím, k čemu kolem ní dochází. Protagonistčině omezenému přístupu k informacím odpovídá snímání některých dialogů v celcích, dávajících vyniknout její bezbrannosti vůči nepřátelskému světu, v němž se octla. Sicario je především chytrou, bravurně rytmizovanou žánrovkou s některými z nejpůsobivějších akčních scén roku (jedna z nich prozrazuje stejně jako finále Zero Dark Thirty inspiraci videohrami), která na nás hnus, nepřehlednost a nebezpečnost války s drogovými kartely přenáší zejména stylistickými volbami a strukturou vyprávění. Kdybychom k němu přistupovali jako k psychologické sondě nebo komplexnímu portrétu poměrů na americko-mexických hranicích (à la Traffic), zřejmě by neobstál. Zvýšená pozornost věnovaná od začátku jednomu mexickému policistovi slouží čistě utilitárně zejména k posílení naší emocionální angažovanosti (a zajištění silného posledního záběru), nikoli k nabídnutí plnohodnotného pohledu z druhé strany. Zlo, kterému zde postavy čelí má podobně unikavou podobu jako v thrillerech Michaela Manna (jehož práce se zvukovým designem během přestřelek je neméně precizní), zatímco westernovou ikonografií a nekompromisním (a ani trochu cool) přístupem k násilí Sicario asociuje filmy Sama Peckinpaha. Vlastně i tematizace (oproti dřívějšku mnohem méně zřetelné) hranice mezi civilizací a divočinou a jejího překračování a posunování, dělá ze Sicaria jeden z nejlepších Mexikem načichlých revizionistických westernů od Divoké bandy. 85% (23.10.2015)