Charlieho země

Sázka na jistotu. Klišé. Neschopnost invenčně přistoupit k mnohokrát probranému tématu. Možná bych toto vše režisérovi odpustil, na filmu mne však kromě nudy vadila černobílost, s jakou k postavě režisér přistoupil. Charlie není nesympatický, alespoň zpočátku, jenže se ukazuje, že je velmi pasivní a obviňuje (a filmař s ním) přistěhovalce z toho, že mu sebrali půdu/zemi, práci atd atd, aniž by cokoliv aktivně podnikl pro zlepšení svých podmínek. Film se nijak kriticky k takovému pasivnímu a reaktivnímu postojí nestaví, naopak v závěru sází na patos a několik silných slov a vět a dlouhý pohled do tváře ústředního hrdiny. (13.07.2014)

Jeden z mých horkých favoritů festivalu doprovázelo horko v sále, do chvíle než jsem usednul do sedačky. Holandský režisér si vybral poutavé téma, bohužel však styl vyprávění příběhu mě příliš nevyhovoval. Na můj vkus se často opakují jednotlivé záběry po sobě a tím se ztrácí jedinečnost okamžiku. Prostříhat film na 70 minut vidím jako rozumný tah na bránu, jak zaujmout širší publikum. (11.07.2014)

Škoda, že je to tak strašně jednostranné, prvoplánové, povrchní a patetické. Takhle to totiž vůbec není konzistentní a ten film svým přístupem vůbec nezachází do hloubky, jen plave na povrchu a zjednodušeně každou scénou neustále řve do světa "chudáčci ubozí Aboridžinci a fuj fuj odporní běloši". Přitom to není tak černobílé, ten problém je mnohem složitější, ale Heera jako by to ani nenapadlo. Většinu filmu je to navíc i přehnaně ublíženecké a fascinovalo mě, že i z negativ Aboridžinců (nemakají a ani se nesnaží si práci sehnat) se to vehementně snažilo udělat klad, abychom s nimi museli soucítit úplně ve všem, i když ani oni nejsou dokonalí a jejich problémy by se (dle nastínění situace ve filmu) vyřešily jen tím, kdyby z Austrálie vypadli všichni nepůvodní obyvatelé... Ale musím uznat, že je to dobře natočené, záběry přírody jsou pro mě taky dost velký klad, to téma samo o sobě taky má něco do sebe a zpracování života Aboridžinců v moderním světě mě zaujme vždycky, ať už vypadá jakkoli (rozhodně je pravda, že Austrálie na své původní obyvatele z vysoka kašle a taky mi to dost vadí, ale nelíbí se mi, jak je ten problém zpracovaný tady a takové Kde sní zelení mravenci od Herzoga mi přišlo mnohem komplexnější a víc vypovídající, stejně tak i Poslední vlna) a hodně mé dojmy zachránil skvělý závěr, ve kterém se konečně Charlie dokopal k tomu, k čemu měl už dřív, místo toho věčného fňukání a nadávání. Takže nakonec ty tři dám. Btw hodně dobrý komentář má JASON_X. 3* (18.04.2022)

Film k zamyšlení, a to v tolika rovinách... prostě na román. Film také plný peripetií, které se místy zdají směřovat k lepšímu, ale alternativy (včetně konce) jsou jen špatný nebo horší. Nejlépe to vypadá, když se Charlie vydá do buše, aby se staral sám o sobě, tak jak to umí a tak jak to chce. (Vize je taková, že se tam uchytí, připojí se k němu další ab-originálové a založí nezávislou komunitu.) Charlie bohužel tuto svou šanci nezvládnul, už dlouho žil ve městě, a na tohle prostě už neměl. Další šanci dostal (a v závěru na ni reflektoval) jako učitel tance (tancoval přece v roce 1973 při otevření opery v Sidney pro královnu). Obávám se však, že ani z toho nic kloudného nebude, než předvádění se před bílými turisty. Dalším - a řekl bych, že rovnocenným plánem - je porovnání reality Charlieho s realitou naší. Kdo z nás zná všechny zákony a ví, co z nich vyplývá? V tomto vztahu občas slyším příběhy, které považuji za děsivé. Sám jsem se střetl se zákonem, když jsem odmítl zaplatit za "odvoz, třídění a likvidaci odpadků" z domu, ve kterém jsem nebydlel, a odpadky se ani jedno nevyvezly, protože také žádné nebyly. Po písemném upozornění na možnost exekuce, jsem zaplatil, tři roky nazpět. Charlie by ovšem neměl z čeho! (09.06.2018)

Sentimentální patetický kýč, nabušený šablonovitými polopatismy a polopatickými šablonami. Na hony vzdálený existenciálně hlubokým a magicky realistickým Deseti kánoím z r.2006. Charlieho repliky se často snaží být moudré nebo humorné, ale daří se jim to tak nějak napůl. Nikdo příčetný snad o historické nespravedlnosti na původních obyvatelích Austrálie (ale třeba i Ameriky) nepochybuje, ale argumenty typu "ukradli jste nám naši zemi i naši kulturu" mi přijdou poněkud vyčpělé, zvlášť když se navíc dotyční dotčení často s oblibou intoxikují chlastem a drogami koupenými za sociální dávky. Proč tedy pro svou kulturu a svoje lidi něco nedělají, když mají fůru volného času? Co třeba aspoň učit jejich děti ústní tradici, tančit tradiční tance a zpívat tradiční písně? Největší plusy filmu jsou exteriéry z buše a obrazy ze života i mentality vykořeněných aboridžinců z venkovských komunitních rezervací, žijících na pomezí dvou úplně odlišných světů, tradičního a moderního, z nichž ani v jednom z nich "už" nebo "ještě" neumějí žít. (27.01.2021)