Cesta do Říma

Pokud dostali prváci na umělecké škole úkol vymyslet pár stran největších bizarností a nějak třeba i hodně uměle je pospojovat k sobě, pak se to povedlo dokonale. Akorát to neměli zveřejňovat. Jestli je možné zažalovat lidi, zodpovědné za rozdělování peněz ve Státním fondu kinematografie, veřejně NABÍZÍM 1000 Kč jako příspěvek soudních nákladů. Protože tohle jsme zaplatili my všichni z našich daní. A není to průser, je to horší. Zajímalo by mě, co měli na Míru, že ho v tomhle Donutili hrát. 50 minut je tak všechno, co jsem filmu dal, ale tuhle ztracenou hodinu života budu dlouho litovat. Jestli to někdo hodnotí vysoko a má super pocit, jak rozumí umění, tak to pak jó. Akorát byste měli vědět, že to žádnej hlubší význam nemá. Kdyby aspoň všichni nemluvili jak čůráci strojení. Mělník, vyteč! (28.01.2017)

V rámci české kinematografie je to závan svěžího větru do stojatých českých luhů a hájů. Příběh nedává ani za mák smysl, ale o to tu vůbec nejde, jelikož "I cesta může být cíl". Není tedy začátku ani konce, jen řada situací odehrávajících se v kupé jedoucího vlaku. A ty situace jsou v podstatě všecky dobré, takže proti opravdu nic nemám. Není to k popukání, ale nenudil jsem se a naopak ocenil některé nápady. Rozhodně příjemná blbinka. 75% (23.06.2016)

Intelektuální hříčka nejasné kvality. 1) 35letý Polák Tomasz Mielnik, jenž vystudoval dějiny umění na Vratislavské universitě a později absolvoval FAMU, ve svém celovečerním debutu propojil český až hulvátský ateismus s polským vnímáním křesťanství do věru prapodivné směsi. 2) Chvílemi vtipné dialogy a situace se střídají s méně vtipnými obklopeny nevtipnou většinou snímku. 3) Slušelo to 19letému Petru Slavíkovi (blonďatý spolucestující ve vlaku). (14.08.2018)

Pobavilo mě zde mnoho vtipných hlášek a postřehů. Film natočil Polák, absolvent pražské FAMU. Styl - začíná to jako vtipná nadějná groteska, pak je to surreální road movie se změtí výjevů citací, symbolů a hlubokomyslně se tvářících výroků o pomíjivosti a věčnosti. Vše je na pomezí aranžovaných snů a absurdního divadla včetně neměnné herecké dikce. Režisér sice vykazuje nespornou obrazovou kulturu v čele se záběry dívčiny tváře. Světec slyší „Svatý Antoníne, nebuďte tak svatej“. (08.10.2020)

Po zhlédnutí ukázky z filmu, scény ze zpovědního taxíku, jsem byl na premiéru snímku přímo natěšen. Jenže už brzy jsem si uvědomil, že se jednalo o scénu nejlepší, ale co víc, dokonce o jedinou dobrou scénu z celého filmu. Zbytek byl naprostou tragédií. Začínající režisér jasně vsadil na kartu údajného surrealismu. Jenže co z toho vyšlo, surrealismus nevidělo ani z rychlíku! To prostě nebylo nic, jen nějaká kompilace marných a superdivných obrazů, evidentně pocházejících z autorových podivných představ, z nichž každý druhý vás nutí k facepalmu. Hlavní chybou je příliš nucený žánr komedie, přitom film vůbec vtipný není (kakao, vážně?). A zbytek vyplňovaly absolutně nelogické věci, které ani s ničím nesouvisely (např. vyhození kočky z okna vlaku), u toho tedy vyvozuji, že by se ani nemohly vyskytovat v podvědomí. Takže k surrealismu to mělo hodně daleko, navíc pokazit takový žánr s téměř neomezenými možnostmi, to se jen tak někomu nepovede... Bohužel, autor se snaží i kopírovat styl odjinud. Vizuál působí poměrně sympaticky, jenže až moc připomíná Grandhotel Budapešť. A hudba, ta byla vyloženě odporná, mnohokrát jsem přemýšlel, zda šlo vybrat ještě horší. Nešlo. Podtrženo sečteno, za toto si Mielnik svůj titul zdaleka nezaslouží. (05.07.2015)