Boj

V prvej polovici zaujímavý pohľad na dva druhy odlišného "boja". Kým hlava rodiny riskuje život na ďalekom východe, manželka vychováva trojicu detí, ktoré sú zo dňa na deň menej ovládateľné. Starosti oboch partnerov sa následne spoja v spoločný boj voči systému, v ktorom "rozhoduje" skupina ľudí, riešiaca problém s chladnou hlavou pri horúcej káve. Keď tento snímok (aj keď je témou predsa len odlišný) porovnám s americkým grcom, ako bol napríklad "American sniper", ktorý je rovnako ako mnoho iných filmov z poza mláky, spájaný akurát s propagandou, či doslova odlišne prezentovanou realitou celého priebehu konfliktu, od jeho vzniku až po riešenie nastolenej situácie, toto je jednoznačný víťaz. Rozuzlenie bude zrejme väčšina vnímať košér, ale ... (11.05.2016)

Parádní, prostě parádní! Čím dál víc si pokládám otázku. Proč tam ti kluci jsou? Má to vůbec cenu? Stojí to za tu vybudovano studnu tam a tam, školu, odminovanou cestu, nemocnici.... Váží si toho vlastně ti místní? Není to kontraproduktivní podobně jako to bylo ve filmu s ošetřením popálené ručky afghánské holčičky? Má cenu život jednoho našeho nebo spojeneckého vojáka stejnou jako talibánce v turbanu s aákáčkem na rameni? Čím dál víc si myslím, že bychom jim měli nechat jejich hory, pouště, jejich způsob života a krutých vládců na který jsou zvyklí. Máme doma svých problémů dost. Alexandr Veliký, Britové, Rusové.... nikdo tam nevyhrál. Každý posléze odtáhl pryč lízat si na dlouhé roky rány. Tenhle film je přesně o tom. A nakonec ještě naše právo bude trestat člověka, který jen dělal vše co mohl aby se z toho jeho jednotka dostala celá. Baví mně jak nějaká pipina s naodulovanými vlasy v klimatizované místnosti soudu pouští zvukové a videozáznamy z místa boje, které bylo tisíce mil vzdálené a tak moc odlišné svými výbuchy, prachem a krví od jejího čistého stolu s poznámkovým blokem a laptopem. Civilní oběti jsou v každé válce. Konec konců civilisté jsou vždy hlavními oěťmi. A Taliban, ISIL, Palestinci ti všichni rádi útočí z civilních cílů právě aby pak mohli ukazovat fotky mrtvých civilistů, to když to tam někdo nazpět pořádně našije. Clausi, já také viděl zážehový plamen z Compound 6 ! * * * * * (07.05.2016)

Krigen na mě působil velmi přirozeně a tudíž přesvědčivě. Nedovedu si ani v nejmenším představit, jak bych se rozhodla na místě Clause v nesmírně krizové situaci, silném stresovém vypětí a měla na to pár vteřin. Clause obdivuji, protože to byl moment, kde se střetlo jeho svědomí s vojenským právní zákonem. Navíc ještě při vědomí, že má doma milující manželku, která vede jiný urputný boj, který se týkal rodiny, dětí a do toho její obavy a strach o manžela při každém zavonění telefonu. Vše vygradovalo soudním procesem, kde opět jásám nad tím, kolik tam tvůrci vložili téměř beze slov momentů, týkajících se charakterů jednotlivých postav (vojáků), jejich solidarity, související se svědomím a morálkou a to vše v silně houstnoucí atmosféře. Prožívala jsem ten proces současně s Clausem do posledního puntíku. (11.02.2016)

Může být válečný zločinec dobrým člověkem? Podobných otázek bez jednoznačné odpovědi tentokrát Lindholm klade více. Vlastně mi připadá, že nikoli charakterová studie muže ztrácejícího svou morální integritu nebo výpověď o válce, která nemá vítězů ani poražených, nýbrž samotné vytvoření komplexní situace bez jednoduchého řešení bylo hlavním cílem filmu, natočeného zjevně v reakci na stále častější (a nebezpečnější) převádění závažných problémů do emotivních výkřiků a jednoduchých hesel. Jak je jeho zvykem, Lindholm kvůli maximální autenticitě nejprve buduje věrohodné prostředí (byť se natáčelo v Turecku, Jordánsku a Španělsku, většinu vojáků ztvárnili muži, kteří dříve skutečně sloužili v Afghánistánu a domorodce afghánští uprchlíci z provincie Hilmand) a následně nechal herce reagovat na vzniklé situace (poskládané z reálných událostí). V pozici cizinců se tak octl režisér a zbytek profesionálů ze štábu, z čehož možná částečně plyne pokora vůči tématu. Vyjma několika scén prozrazujících snahu o Sdělení (ukazování, jak daleko na mapě od sebe leží Dánsko a Afghánistán) se Lindholm zobrazovaný svět nesnaží (do)vysvětlovat, přisuzovat mu zvnějšku nějaký význam, aby se dalo snáze napasovat do nějaké vyprávěcí šablony. Drama je důsledně podřízené realistickému efektu. Film ale zároveň dokáže vtáhnout svou soustředěností na průběh událostí. Neustále nás drží v očekávání, k čemu zachycený proces povede. Jak naznačuje úvodní výbuch, banalita se může kdykoli zvrtnout v boj o život. Tyto zvraty pociťujeme velmi intenzivně také díky kameře přilepené během celé první poloviny na hercích a krčící se například během střelby podobně jako váleční reportéři u země. Větší odstup si kamera od postav drží ve druhé polovině, kdy je se i divák ocitá v roli soudce, který by měl na základě dříve poskytnutého „důkazního materiálu“ vynést nad Clausem rozsudek. S verdiktem, k němuž dochází ve filmu, souhlasit můžeme, ale nemusíme – tím, jak je scéna natočena, Lindholm sám nesoudí. Rozhodnutí nechává na nás. Stejně jako u jeho dřívějších filmů jsme nuceni přehodnocovat události ve světle pozdějšího dění. Jejich srovnání, předpokládající naši ochotu přemýšlet nad rámec toho, co je explicitně řečeno, dodává filmu působivou nejednoznačnost. 80% (28.04.2016)

Tobias Lindholm společně s Thomasem Vinterbergem napsal scénář k Vinterbergovu Honu, přičemž se toto dánské drama dostalo širokého mezinárodního uznání a film ve finále zastupoval Dánsko na Oscarech v kategorii Nejlepší zahraniční film. Lindholm se ovšem krom psání scénářů též věnuje režii a v roce 2015 i on realizoval drama, které se Dánsko následně zastupovalo na Oscarech. Dánský Boj poté s Honem pojí nepříjemná atmosféra, místo příběhu o muži obviněného ze zneužívání dětí se ovšem Boj tentokrát věnuje příběhu muže, který v krizové situaci provede válečný zločin. Dělá ovšem provedení válečného zločinu z hlavního hrdiny automaticky špatného člověka?Boj je po Honu dalším působivým a hutným dramatem, kde se opět hlavní postava musí potýkat s reakcemi veřejnosti, která na něj najednou změní pohled. Při vyprávění zápletky to vlastně může snadno znít jako tuctové drama, které po své první polovině už nemá co říct, Lindholm ovšem dokáže mile překvapit a celé se to vydá trochu neočekávaným směrem. Příběhová struktura má možná s Honem spousty styčných ploch a celé to je i přes vydání se jiným než očekáváným směrem přeci jen snadno odhadnutelné, sílu Lindholmova scénáře to ovšem v součtu neshazuje.Lindholm dokázal i v případě Boje napsat postavy z masa a kostí, které se chovají věrohodně lidsky. Pilou Asbæk je dostatečně výrazný protagonista, stejně tak se musí rozhodně ocenit výkon Tuvy Novotne v roli jeho ženy.Lindholmova režie poté možná není nejkreativnější, přesto je ovšem na filmu poznat slušné řemeslo. Jako audiovizuální vypravěč navíc dokáže skutečně gradovat napětí, celý ústřední dějový konflikt nezpracovává černobíle a dokáže naprosto prodat bezvýchodnost situace. Není to přitom film, který by vyloženě divákovi zničil duši a pošramotil jeho pohled na svět. Zanechá v něm ovšem pocit, že život někdy opravdu není procházkou růžovou zahradou a v mnoha momentech může být člověk rád, že je rád.Lindholm je sice ve finiši pořád silnější za scénářem než na režijní židli, jeho uchopení celého tématu je ovšem dostatečně silné. Lindholm na pilu netlačí příliš a přesto v divákovi zanechá dostatečně silné pocity, které ho ještě nějakou dobu po konci úplně nepustí. Je to sice jen velmi solidní řemeslo, kde obsah překonává formu, ta forma je ovšem tak silná, že to v tomhle případě absolutně nevadí...... (03.11.2021)