Příchozí

Kdybych dokázal přemýšlet jako heptapodi (a pokud události nejsou předem dané), přečetl bych si Chiangovu povídku až po zhlédnutí filmu. S její znalostí totiž film nedokáže překvapit tím, k čemu od začátku směřuje a nač k vlastní škodě tolik spoléhá. ___ Zatímco Chiang jde rovnou k věci, Villeneuve věnuje z pochopitelných důvodů mnohem více prostoru expozici. Prvnímu setkání proto předchází až komicky dlouhý „build-up“, během něhož hrdinové letí helikoptérou do Montany, oblékají se do ochranných kombinéz, jedou k obřímu vesmírnému objektu, vylézají na zvedací plošinu, vezou se na zvedací plošině (protože bychom byli ochuzeni o jednu dramatickou jízdu, kdyby plošina stála rovnou pod otvorem), kráčejí do útrob lodi. Jedinou funkcí tohoto procedurálního porna je připravit nás na zásadní a epické odhalení, které se ovšem nekoná, protože se nakonec dozvíme akorát to, jak mimozemšťané vypadají. Jednotlivé kroky vedoucí ke komunikačnímu aktu už později nehrají významnější roli. Podobným nenaplněným příslibem jako popsaná scéna pro mne byl celý film. ___ Dlouhý a pomalý úvod není uspokojivý ani v představení protagonistky, jejíž jednání po zbytek filmu by zřejmě měla vysvětlit skutečnost, že žije osaměle a chudý osobní život si kompenzuje prací (jako jediná přichází do školy i tehdy, když zbytek světa prožívá mimozemskou návštěvu). Podobně účelově a neorganicky působí mnohé návodné dialogy, flashbacky s dítětem nebo scéna, ve které Louise překládá v čínštině vedený rozhovor, abychom věděli, že hovoří také mandarínsky. Chladně inženýrský přístup k postavám, které zůstávají až do konce filmu podobnými záhadami jako mimozemské logogramy, by tolik nevadil, kdyby nebyl v rozporu s melodramatickou rovinou vyprávění, která stojí právě na vztazích a motivacích hrdinů a která se v závěru stává dominantní (za docela zásadní považuji nahrazení nehody, které by možná šlo zabránit, nevyléčitelnou nemocí, kterou lze v souladu s melodramatickými konvencemi jedině akceptovat jako nevyhnutelnost). ___ V povídce je po částech rozkrývaná teorie průběžně aplikována na univerzálně srozumitelný příběh, jehož hlavním smyslem je učinit srozumitelným to, jak heptapodi myslí. Cílem tedy není dojmout čtenáře, nýbrž mu pomoct pochopit, jak „to“ celé funguje. Příchozí se naopak snaží nabídnout spíše emocionální než intelektuální satisfakci, ale moc se jim to nedaří. Pořád jde o zručně natočené sci-fi o důležitosti (ne)porozumění, byť svými vysvětlujícími dialogy, ukrutně vážným tónem a chladným vizuálním stylem až příliš připomínající Interstellar, ale na rozdíl od povídky mne neohromilo. Mimo jiné i vinou toho, jak urputně se o ohromení diváka snaží. Apendix: Jestli je filmem předložené řešení, jak znovu sjednotit rozdělený svět, jediným možným, jsme dost v háji. 70% Zajímavé komentáře: Baxt, Triple H, Tatizz (19.11.2016)

Nikdy bych nevěřil, že film ze sci-fi žánru může vypovědět o povaze lidí obecně více, než stovky jiných psychologických filmů, které se kdy přehnaly přes plátna kin. Tohle je filmová událost s velkým U za poslední roky, na podobné sci-fi jsem čekal od vynikajícího Zemeckisova Kontaktu z roku 1997. A zároveň je to takový lakmusový papírek o naší populaci, jestli jste idioti (jako ti hošani dvě řady za mnou, kteří celý film jakoby vtipně hláškovali a nevědomky se řechtali vlastní idiocii), nebo citliví lidé, kteří něco takového dokáží docenit. A Amy Adams je božská. (21.11.2016)

Já té celé cestě jednoduše ne(u)věřil. Žádná díra do světa sci-fi, žádné přemoudřelé pokyvování hlavami. Jen ukrutně vážný tón a řada momentů, které nestrhnou. Ano, tvůrci dokáží scéně skoro lusknutím prstů vtisknout potřebnou náladu, zároveň se nám ovšem snaží namluvit, že výsledek je hlubší, než jakým ve skutečnosti je. Příchod těch druhých v podobě dvanácti výhružně vypadajících kosmických lodí je uspěchaný, nevím, zda to byl záměr, ale najednou si už předáváme první slůvka. Přitom jinak postupujeme velmi pomalu, kanadský tvůrce, designově precizní Denis Villeneuve rozhodně nepřináší testosteronovou zábavu plnou padajících mrakodrapů, nýbrž komorní kus o kontaktu s mimozemskou civilizací a jednu velkou existenciální úvahu o osudu. Jenže leccos jsem vnímal hrozně účelově a uměle (návodné dialogy, flashbacky s dcerou, zbraněmi hrozí dle očekávání nejprve Čína s Ruskem), přitažlivou zápletku rozmělňujeme na docela obyčejné melodrama (jenže zatraceně chladné). Samozřejmě je to skvěle natočené, sestříhané, z roztesknělé On the Nature of Daylight mrazí, ale to není všechno. Takže pardon za ten výraz, ale za mě místy křečovité. Možná i proto, že neucvrkávám ani z Nolana. Což ostatně většina komentujících určitě ano. (22.01.2017)

Libí se mi jak Villeneuve pracuje s fenoménem jazyka a předvádí ho ve snadno srozumitelných souvislostech. U příbuzného INSTERSTELLAR se přesně tohle né uplně dobře podařilo Nolanovi s pohybem v časoprostoru. Potěšilo by mě, kdyby se Villeuneuve do budoucna vyhýbal příběhům s velkým koncem a vypointovaným příběhem, přeci jen už je to v jeho filmografii potřetí a byla by škoda, kdyby nakonec šel podobnou cestou jako M. Night Shyamalan. (06.12.2016)

Arrival je nápaditý "mindfuck", aký tu už dávnejšie nebol, a presne typ filmu, kôli ktorému rád chodím do kina. Priznám sa, že pozitívne recenzie boli tak silné, že som dosť veľkú časť filmu čakal, kedy príde ta očarujúca gradácia, ktorú všetci popisovali. Ona prišla, ale v o dosť skromnejšej, a minimalistickejšej podobe, než som na základe predpoveďe očakával. Nič to ale nemení na tom, že je Arrival svetlým bodom v aktuálnej tvorbe kinematografie, nakoľko filmu a jeho tvorcom o dosť viac záležalo na forme, inteligencii a hodnotách, než na mainstreamovej konzumnosti a akčnosti. A trafili sa do čierneho, pretože toto je presne formát "mainstreamového zajtrajška". (ktorý začal Inceptionom, a verím, že bude pokračovať podobnými pokusmi, akým je Arrival) (02.12.2016)