Dokonalý šéf

Mám rád kulinářské filmy, ale tady mě až tak nezaujalo ani to jídlo a hlavně mě štvalo, že divák dost dlouho neví, která bije. Jako kdybych se díval na druhý díl něčeho bez znalosti toho prvního. Na druhou stranu působí Burnt až překvapivě realisticky a kde byla Láska na kari spíše barevná a zábavná, tam zase Burnt působí o mnoho uvěřitelněji. Akorát ani zdaleka ne tak sympaticky. (11.02.2021)

Vaří se v časopisech, rádiu, televizi, teď už i v kině; no já se bojím, kdy mně nějaká Dobromila začne kvedlat vařejkou v posteli. I když absolutně netuším, co kdo vidí na těch srandovně narafičených kupičkách vprostřed talíře o průměru autobusového volantu, ze kterých ať mi nikdo netvrdí že se nají, tak musím uznat, že jsem se bavil. Bradley si u mě udělal oko, a tak mu k těm třem Michelinkám přidám čtvrtou, aby taky někam dojel. (30.10.2015)

Jako film, jenž se snaží ukázat, že všichni špičkoví šéfkuchař jsou sobečtí a arogantní psychopati, to funguje vlastně na jedničku. Jako vztahovka, nebo nedej bože feel-good film, už bohužel tolik ne. Na to je to až příliš povrchní, nenápaditě a ve všech aspektech zcela předvídatelné. A vlastně i docela dost snobské. Bradley Cooper si to ale celé krade po sebe, zbytek celkem nařachaného obsazení také potěšil a hlad jsem měl, to zase jo. I přesto se jedná ale spíše o kulinářský průměr. (21.02.2016)

Bardley Cooper je šéf. Nie dokonalý, ale je šéf, hlavne v Kuchynských dôvernostiach. Tu ma tiež bavil, tieto kuchynské postavy s kuchyne mu proste sedia. Horšie je to zo samotným príbehom. Celý film je dosť dobrá oddychovka, s kuchyne sa dymy, sliny vám tečú po gauči, ale pre lepší výsledok mi tam ešte čosi chýbalo. 70% - 3* (06.01.2017)

Jo, jo, vysoká gastronomie! Úplně totéž, jako byste si pořídili předraženou, totálně luxusně vypadající štětku, která by vás dvacet minut naprosto fantasticky velezkušeně rozkuřovala a velkohubě u toho slibovala vše z fuckt nezbedného pornokatalogu, oč jste se kdy styděli požádat i tu nejotrlejší amatérku, aby si náhodou nenatrhla šlachy nebo se ji neucpala Eustachova trubice. A pak náhle, těsně před tím než byste se kulantně rozdováděn chystal vrhnout na tu nevázanou multiotvorovou speleologii, by si prostě sbalila to perfektní pozadí a pár okouzlujících trojek, beze slova se zdekovala a vám zbylo jen urputné pnutí v egu, neodolatelná chuť na řízek a pravice pro pláč. Už čtení jídelního lístku slibuje nezapomenutelný orál. Třeba takový flambovaný Kachní konfit alá Bourguignon, façon du chef, na archivním Romanée-Conti s Foie Gras, zdobený strouhanými lanýži, smržem, prémiovým fromážem Bleu d'Auvergne a sypaný dušeným marockým šafránem je rozhodně něco, do čeho jste zatím jazyk nikdy nestrčili, vaše chuťové buňky začínají šílet, ty dva litry obluzen nadšeně vysolíte, objednáte a při slastném čekání si mohutně slintáte na fiží. A pak před vás ten francouzsky mluvící tučňák se snobským výrazem okázale postaví sněhobílý talíř velikosti mlýnského kola, v jehož středu se povaluje nějaká ubohá dvougramová mrdka, ze které by se tak tak nažral leda podprůměrný Pygmej a co vypadá jako žluté muší hovno polité petrolejem, do něhož někdo s autistickou přesností osově souměrně zapíchal piliny a kousky pokrčeného použitého hajzlpapíru. A nakonec to přesně tak i chutná. Prostě dva litry v prdeli, hlad jak sviňa a vy se ze všech sil snažíte před odchodem do Mekdonalda zachovat v tom Grandrestaurantu dekurvum a neuroticky neumlátit toho nafrněného pikolíka naleštěným clochem. Pak ale z kuchyně vykoukne arogantní kokot Bredly Kůpr a se samolibým úsměvem odpálí zbytky vaší sebekontroly otázkou, jak vám chutnalo. Ač tomu do loňského, naprosto blaženého Chefa chybí kaloričtější jídlo a trocha komediálního nadhledu, je to filmík veskrze příjemný, svižný, zajímavý a dokonce prost sračkoidní romantiky, co vás taky neméně mile a citlivě pohladí po žaludu. Pardon, vypadlo mi tam „k“. Ale i tak místy způsobuje naprosto stejné gastroenteriální tenze, hlasitou kručivost, nadměrné slinění a nutkavou chuť to na chvíli stopnout, vypravit se do špajzu a uplácat si z jeho nedbale doplňovaného obsahu, tedy dvou ztvrdlých rohlíků, soli, kečupu, pepře, kostky masoxu, prošlé konzervy trenčianských párkov s bielou fazuľou, zelenajícího gothaje, sifonové bombičky a octa nějaké to Les escargots bourguignonne au parfum d'anis avec Dom Pérignon 1992. Takže se před sledováním opět raději pořádně nažerte. Já, jakožto budoucí věhlasný kritik restaurací, tomu bez váhání pálím čtyři zasloužené myšulínské hvězdičky. (25.05.2016)