Dobrou, mámo

Artová fantasmagorie, která se v závěru snaží tvářit jako hluboké psychologické drama. Už jsem si tak nějak zvykl, že Rakušani jsou divní.... Divné filmy mám rád, ale tenhle mě prostě nebavil. Podobně nezáživné jako Funny Games, zato taková Pianistka, hmm, to je úplně jiné kafe. Nakonec se přikloním k mizerným třem hvězdám za výtvarnou kameru, výkon hlavní herečky (kluci ne, ti hráli hůř jak Formani v Homolkách), mučeníčko (i když na Rakušáky to zas nebyl takový odvaz) a pointu (byť jsem ji vytušil o něco dříve). Horor to není, spíše pokus o existenciální drama, které jakoby se zrodilo v experimentálních 60.letech... Možná z toho bude někdo paf, ale kdo žije filmem, tak se na zadek neposadí. (25.07.2015)

Veľmi slušný psycho thriller až horor, ktorý človek ocení najmä po videní verzie s Naomi Watts, v ktorej sa režisér nepochopiteľne bál okopírovať hororové prvky, ktoré tu vo verzii z Reichu výborne fungujú. A na prvýkrát je to celkom aj prekvapivý film, hoci niektorí rozumbradovia tu mudrujú, že pointu spoznali po 5 minútach a kto to nedokáže, tak je hovado, hoci ten istý týpek sám nedokáže spoznať ani svoje pohlavie. Ale ruky preč od intelektuálnych kruhov, ako nechápavec s nízkym IQ hodnotím ako výborne vypointovaný film. (30.03.2024)

Od počátku průhledná pointa dává tušit, že se k ní tvůrci dopracují skrze vymazlenou psychologickou hru ústřední trojky, jenže chyba lávky a divák dostává nemluvný biják, kde nefunguje krom bratrské herecké souhry absolutně nic, tudíž je z toho stominutová nuda k uzoufání, která vyvrcholí v nechtěný gejzír směšnosti, protože ta exploatace je po nulových motivacích absolutně mimo. (11.08.2015)

Zatraceně zdařilý a ozvláštňující příspěvek do skupiny home invasion hororů. Tvůrci se rozhodli pracovat s odkrytými kartami. Již po pár minutách je totiž zřejmé, jakým směrem se bude snímek odvíjet a čím skončí. A rozhodně to není problém, spíše naopak. Sázkou na podobně profláklou pointu by si totiž Fiala a Franzová podtrhli nohy už na samém začátku. V Dobrou, mami tak nejde o efekt či vypointovanost. Tím nejdůležitějším je samotná cesta k tomuto vyústění. Divák znalý závěru si tak může „užívat“ tuhle nepříjemnou hru, ze které ví, že není úniku. V tvůrčím přístupu dává tento snímek v mnohém připomenout Michaela Hanekeho, ale přeci jen je odlišný. Využívá se zde širokých záběrů, ve kterých je dáván do kontrastu domov a okolní příroda. Vedlejší postavy mají jasně ohraničený časový prostor, přesto však svým vstupem na scénu mění rytmiku celého děje. A zejména tempo, kdy se postupně od zdánlivě neškodné hry „kdo jsem“ (ve které má matka na svém zafačovaném čele nalepený štítek s nápisem Máma) dostáváme až do beznadějného finále. Za malé vítězství považuji i fakt, že se tento snímek dá číst mnoha způsoby, přitom si ale zachovává svou srozumitelnost i při tom nejklasičtějším náhledu. (18.10.2015)

Samozrejme, že vizuál vás opantá a aj to pomalé tempo a atmosféra vás pohltia a budete zvedaví, čo sa v tom dome chystá. Ja som teda bola. Niet sa čo čudovať, dvoch malých chlapcov nechajú samých doma, na odľahlom mieste, nudia sa, vymýšľajú somariny ... mali ich dať radšej do letného tábora, však šikovní a zruční boli dosť. Cha! Išla by som do plných, ale chlapci Schwarceje ma svojim výkonom extra neohúrili. Dajme tomu 4,5*. (29.01.2016)