Jack staví dům

Nečekal jsem tak zábavný film a přímo zvrhlou komedii, která se hopem řadí do hvězdných serial killer profilů. A paradoxně nevyzní tak temně a šokujícně, vzhledem k tomu, co všechno se tu děje a jak bez obalu se tu vraždí. Filosofický žvásty a závěrečná dantovská pasáž překvapivě dojem nekazí, ba naopak. Výsledek je zajímavý, nechte si líbit, značka #metoo ideál. (21.12.2018)

V čem to Trier v této studii zla přehnal, že diváci na premiéře zhnuseně odcházeli? V samoúčelně šokující brutalitě, nebo v otrlém humoru totální nicoty? Kritici se nemohli shodnout - snímek ocenili od 0 procent po 100 procent. V úvodu vidíme přestylizovaní pekle a pak následují polemiky v prázdném obalu a lacinými odkazy na Hitlera. Naštěstí nadsázka zlo tlumí a osvobozuje. Nejsilnější sólo přijde, když vyznavač systému a čistoty dává sarkastickými urážkami najevo svou intelektuální nadřazenost. (30.03.2019)

Trier zde překračuje hranici akceptovatelnosti jako nikdy předtím, ale opět mu to (nejspíš) projde díky osobitému uměleckému rámcování. Anebo bude prostě odignorovanej jako již naprostej odepsanec. Milovat tento film znamená být jako Jack. To nechcete. A uznat jeho umělecké kvality je spíše póza než vědění a otevřenost mysle. I když kdo ví, jestli se Jack časem nestane novodobou verzí Henryho pro toto století. — Lovecký segment, který zachází nejdále, mi s odstupem několika hodin přijde paradoxně nejvíce zajímavý svojí až karikaturistickou abstraktností. Něco takové přece nemůže v mainstreamu nikdo s vážnou tváří natočit, i když se to netváří jakkoliv jinak. [Cannes] (16.05.2018)

Lars von Trier. Pěstitel ušlechtilé filmové plísně, autor vyhýbající se trendům, provokatér zaplňující bílá místa na mapách kinematografie. Nyní vytáhl to nejlepší z Matta Dillona a pobavil obtížemi, které vnáší obsedantně-kompulzivní porucha do života sériového vraha, ale pokud jsou při jeho profilování nejzábavnější vsuvky o vinařství, architektuře a vojenském letectví (a já věřím, že tato Nebožská komedie měla být zábavou), je něco shnilého v království dánském. Obsahová síla Breaking the Waves dávno zmizela, magická forma Melancholie je pryč a kontroverze působí příliš nuceně. Za Trierem zůstává schweiss nabubřelosti a já mám čím dál tím menší chuť jej stopovat. Lhostejnost. To je to nejhorší, co jeho dílo může vyvolat.. (03.06.2019)

Lars Von Trier je kontrovérzní režisér podobně jako Lynch a jeho dosavadní tvorba mě zatím míjela, takže jsem mile překvapen s jeho novým filmem, který sice opět není pro běžné publikum, ale použil atraktivní námět a dává zavzpomínat především na klasiku Henry: Portrét masového vraha. Matt Dillon zahrál Jacka s gráciíí a zaslouží si za svůj výkon akademické odměny. Film popisuje 5 incidentů, kde Jack nemilosrdně vraždí a rozhodně má z něho divák znepokojivé pocity, protože, co kolikrát provádí s obětmi je k neuvěření. Brutální je to solidně, ale v pár scénách jsem doufal, že Trier zajde ještě dál viz. 5 incident a experiment s Full metal jacket byl trestuhodně nevyužit. Má to sice 2 a půl hodiny, ale nudit jsem se nestihl a bavilo mě i Jackovo inteligentní filosofování, ze kterého se člověk i něco zajímavého dozvěděl, byť Dantové peklo v závěru bylo možná už moc. Znepokojivý, syrový, inteligentní a psychologicky náročný film obsahující černý humor i sarkasmus a já si jej užil. 80% (26.12.2018)