La La Land

(1001) Ty brďo, kde jsou ty časy, kdy jsem si myslela, že Ryan Gosling by mohl být nejtalentovanější lídr svojí herecké generace. Inu, jsou přesně deset let a více zpátky. Možná, že by pořád mohl být, kdyby neměl úplně prapodivnou ruku při vybírání svých projektů. Z jeho projevu se úplně vytratilo spektrum a hloubka, za kteréž jsem ho milovala už od časů malých nezávisláků jako byl Svatý boj, ale i umělecky neambiciózních trháků jako Vzorec pro vraždu. Emma Stone mi zase připomněla jednu sekvenci z Lynchova Mulholland Drive. Tam je hlavní hrdinkou rovněž herečka připravující se na konkurz. Divák ji vidí, jak se připravuje u sebe v kuchyni se scénářem a legračně teatrálně svůj part přehrává a nezvládá. Potom ale přijde na konkurz a vysekne tak přesvědčivě soustředěný, vyzrálý, intimní výkon, že všem spadnou čelisti a roli okamžitě dostane. Emma Stone v mých očích během celého La La Landu nepřekročí tu fázi zkušebního přehrávání v kuchyni. Možná je to tím, že během všech svých emocionálních plot pointů musí zpívat místo skutečného hraní, ale když to tak režisér chtěl, tak měl najmout herečku, která by i v té pěvecké poloze vypadala jako ryba ve vodě a nikoliv jenom jako někdo, kdo to několik měsíců dřel. Navíc mi i přišlo, že se milenci svým hereckým pojetím poněkud míjejí, Stone se to snaží brát přes komediálnost a sebeshazovačnost, zatímco Gosling zůstává celou dobu smrtelně vážný. Jejich společné scény, i ty, kde mají být zamilovaní, mi přijdou jako nervózní rozmluva mezi lidmi, kteří se skoro neznají a mají strach o něčem začít mluvit doopravdy do hloubky, aby se před tím druhým neztrapnili. Chybí mi mezi nimi chemie a intimita, společné taneční choreografie mi přesvědčivý důkaz o lásce nedokážou nahradit. A co vůbec nechápu je poslední scéna, která jako by dokazovala, že za těch několik uplynulých let se ani jeden z nich duševně nikam neposunul a že její manželství a mateřství pro ni neznamenají vůbec nic, protože by to během vteřiny vyměnila za nějakou fantazii, o které sama tvrdila, že nemůže fungovat. A jestli někde platí ta klasická muzikálová výčitka "normálně přece lidé nezačnou jen tak tančit a zpívat", tak pro mě je to tady. Kdyby to byl alespoň unikátní způsob komunikace mezi nimi dvěma, ale film začíná tanečkem cizích lidí, co s následující love story nemá nic společného a připravuje nás tak jenom na cvičení v samoúčelnosti. Dějové věci se řeší většinou v dialozích (a to je můj nejméně oblíbený způsob řešení věcí) a zbytek složek je od nějaké funkčnosti více méně oddělen. Navíc mě mate, proč mají písně smutku a znechucení stejný drive jako písně jásání a radosti. Kdybych chtěla opravdovou aktualizaci klasického hollywoodského muzikálu, pustím si znovu Tanec v temnotách, kde se používá nostalgický obdiv a moderní pohled s formálním experimentováním k vytvoření něčeho nového a radikálního a kde hudba a tanec představují skutečnou komunikaci mezi postavami a nikoliv výplň v čase, kde se nic jiného neděje. A kdybych chtěla film, který se odehrává ve filmovém studiu a s nadhledem vzdává poctu "zlatým časům" a alespoň chápe, co všechno se mezi zlatými časy a dneškem odehrálo se světem a s kinematografií, tak si pustím Coenovic Ave, Caesar! La La Land podle mě může fungovat pro diváky, kteří po filmu nechtějí nic jiného než prostou zábavu (a kteří nemají vyhraněný hudební vkus), ale už ne pro někoho, kdo je alespoň částečně obeznámen s historií filmu a má nasledované nějaké klasiky a nějaké revize klasiků. Udělovat tomuto filmu ceny a označovat ho za milník mi přijde scestné. -"How are you gonna be a revolutionary if you're such a traditionalist?" (11.08.2017) (méně) (více)