Lola

Moje první filmové setkání s Fassbinderem dopadlo vcelku úspěšně. Lola je úsměvnou satirou s příslovím „Kam čert nemůže, nastrčí ženskou“ jakožto hlavním mottem snímku. Postavičky maloměsta jsou dobře vykreslené, stejně tak jeho prostředí a zákulisní intriky, a divák zde navíc může fandit i de facto záporákovi. Zajímavá je také ne úplně všední vizuální stránka, potěší i smířlivý konec (přestože morálka jde „trochu“ bokem) a z mého pohledu jsou slabší 4* pro tento počin tak akorát. (17.03.2013)

Ze všech filmů německého režiséra R. W. Fassbindera je mi Lola patrně nejsympatičtější svojí lehce komediální nadsázkou a v neposlední řadě i hereckým obsazením v čele s půvabnu Barbarou Sukowou v roli luxusní prostitutky a Arminem Muellerem-Stahlem v roli charakterního šéfa stavebního úřadu. Ve většině svých filmů je Fassbinder levicově aktivistický, bojovný a přehnaně kritický, tady svůj odpor k establishmentu přetavil do chytré satiry, která shazuje německý hospodářský zázrak 50. let. Fassbinder jednak nenápadně, ale účinně připomíná, že německá společnost 50. let je přímým pokračovatelem Německa 40. let s jeho hnědou minulostí, jednak si všímá korupce tradičních i nových elit a toho, že z hospodářského vzestupu zdaleka všichni netěží stejně. Ti, kteří mají konexe a často pochybně nashromážděný kapitál, bohatnou, zatímco na ostatní zbydou jen drobky ze stolu. Postava hlavního hrdiny, idealistického Von Bohma, pak připomíná, že korumpovatelný je téměř každý, jen je nutné najít jeho cenu. Celkový dojem: 85 %. Fassbinder sice vypráví o jednom konkrétním bordelu v jednom konkrétním městě, ale je zřejmé, že vytváří asociaci bordelu jako ztělesnění kapitalistické morálky a politického systému poválečného Německa. (08.08.2009)

Míním, že režisér by se neměl opakovat, pokud se tak děje s menším, nikoli větším účinkem. Lola je ve všech ohledech slabým a mdlým odvarem do posledního okamžiku okouzlujícího a překvapujícího Manželství Marie Braunové, nikoli soběstačným filmem pomyslné volné trilogie (jejímž završením má být Touha Veroniky Vossové). Je to obměna, variace, a bylo by to v naprostém pořádku, pokud by zvyšovala dojem a prohlubovala porozumění, obohacovala a rozvíjela hlavní téma, jenže to se neděje – první film toho pokryl více a lépe, rafinovaněji, obsáhleji, složitěji i zdobněji, jeho děj se rozvíjel organicky a přitažlivě dynamicky, jak si Marie po liščím způsobu ochočovala okolní tvrdý svět a objevovala svoje možnosti v něm, zkoumala a podmaňovala si nástroje ženskosti, a přitom si v sobě ženu zároveň chránila. Zatímco tenhle druhý snímek s mechanicky vykonstruovaným dějem z něj pouze v malém těží, jako vycvičený kapesní zlodějíček. Jeho existence – pokud ho divák sleduje druhý v pořadí – vzbuzuje soucit místo radosti, a místo projevů vzrušení nutí potlačovat leda netrpělivost, aby se to už všecko dokonalo podle šustícího scénáře, a to se pro žádné skutečné dílo nehodí. Jako by si Fassbinder chtěl vyzkoušet, kam až se dá mechanika konstruování v díle zviditelnit, zdělničnit, znádeničtit. A nebo k tomu měl jiné důvody, těžko říct. Vážím si Fassbindera pro originální, plnohodnotné, neodvislé filmy, jako je Čínská ruleta nebo Manželství Marie Braunové, a pokud potřeboval z jakýchkoli důvodů natočit tuhle schematickou převařeninu, pak mu to pro ta ostatní působivá díla prostě promíjím. *~~ (23.10.2015)

Toto nebola trefa do čierneho, ale do ružového, no a pre prostitútku sa hodí meno Lola a keď ju ešte hraje Suková, tak to sedí úplne. Lenže dejová chudoba nebola zachránená ani šansonierskými škrekotmi či tancami bez tyče. Modrý anjel v povojnovej ére nemá ten šmrnc, je taký bledý, prázdny a Barbara nie je Marlene Dietrich. (09.08.2023)

Fassbinder videl hlbšie do štruktúr spoločenských vzťahov, než drvivá väčšina režisérov podobného razenia. Jeho filmy sú preto dodnes aktuálne a živé. Primárne na nich totiž nikdy nezáležalo na dobovom kontexte, ale na prenikavej analýze ľudského konania a myslenia na základe konkrétneho príbehu. A to sa s časom nemení. Lola je príbehom zopár ľudí žijúcich v meste v štádiu výstavby. Meste, v ktorom je každý - hádam s výnimkou malého dievčatka a jej babky - skazený mamonom, oportunizmom a pomýlenými ambíciami v kombinácii s pokorením sa veľkohubej výstavbe slov či budov. Jedinou funkčnou štruktúrou je bordel. Plní zároveň funkciu inštitúcie a zástupného symbolu vecí i ľudí - k životu nevyhnutných, ktorých si je možné kedykoľvek kúpiť a akokoľvek ohnúť - podobne ako výstavnú štetku. Spoločenské postavenie je odvodené výlučne od hodnoty majetku, nemá nič spoločné so vzdelaním, intelektom. Cena za služby sa určuje okrem peňažnej hodnoty aj intenzitou princípov a hĺbkou preciťovania lásky. Morálne vzopretie v mene dodržiavania práva a poriadku nastáva len v prípade osobného sebaponíženia. Boj za pravdu vytryskne len ako spontánny výraz pomsty, kedy sa z konformistu na základe urazenej ješitnosti na chvíľu stáva radikál. Revolučné anarchistické výzvy a Bakuninove tézy končia v zmätočnom prebiehaní medzi korením sa moci, pchaním sa jej hlboko do zadku (v tomto boli a sú intelektuáli vždy mimoriadne silní) a zmäteným rečnením o potrebe odstránenia starých poriadkov, či upieraniu sa k akýmsi novým nádejam (o ktorých ale tým mocným zároveň čosi treba vyšpicľovať aby „revolucionisti“ boli krytí – mimochodom udávanie je ďalšia silná zbraň kultúrnej inteligencie). Šťastie ako ponížené poddanie sa chrapúnstvu, zaštítenému majetkom. Revolučné skupinky končia ako smiešne maškary s transparentmi na ulici, pričom ich funkcia je asi ako funkcia zábavných sošiek – pobaviť a na čas vzbudiť emócie. Žiadny reálny dosah na zmenu čohokoľvek. Len ďalšie jalové demonštrácie, ďalšie zbytočné petície, ďalšie nanič zbierky. Strnulo postávajúce, nič nezmôžuce figuríny odporu. A umenie, tanec, hudba, spev? Slúži prevažne len ako výraz extatického pobavenia vládnucich a ich pricmrndávačov. (07.06.2012)